Den 9.
Ráno jsme začali hned
sladkou snídaní. Dnes jsme museli odjet a tak jsme si chtěli poslední chvilky v
tomto ráji co nejvíc užít. Procházeli jsme se po pláži a hledali mušle, které
jsem si chtěla jako suvenýr odvést domů. Slunce pálilo a mušle se ve vodě
krásně leskly. Ale museli jsme se vrátit na pokoj, zabalit si věci, dát si
ještě jednu osvěžující sprchu a pak počkat na loďku, která nás sveze zpět na
pevninu. Lehli jsme si do stínu na lehátka. Snažili jsme se být ve stínu a
pohodlně se na dřevěných lehátkách uvelebit, ale kvůli spálené kůži to příliš nešlo.
Minuty ubíhaly a loď nikde. Zašli jsme se zeptat na recepci, ale tam zjevně nic
taky nevěděli. Nakonec nás jeden chlápek z recepce naložil na jinou loďku,
která jela naším směrem. Dokonce tam s námi byla i jedna česká rodinka.
Zastavili jsme se ještě
na jedněch ostrovech, kde jsme nabírali zvláštního chlapíka. Jelikož u mola
byla spousta lodiček, tak jsme zastavili blízko nejbližší a ten chlapík musel
přelézt z mola přes jednu loďku na naši lodičku. Jenže cesta to vůbec nebyla
lehká. Zvlášť když měl na zádech velký batoh a v ruce jeden menší. Lodě se
houpaly na vlnách přijíždějících člunů. A najednou se od sebe ty dvě loďky
odsunuly zrovna v momentě, kdy ten chlapík stál jednou nohou na té naší a
druhou měl ještě na zábradlí té druhé. Provaz předvedl prvotřídní. Jenže ho
začal převažovat batoh a hrozilo, že se i s jeho majitelem zřítí do vln. Paní
vedle nás vykřikla: „Batóh. Ježiš! Držte ho!“
Lodě se k sobě zase přitáhly blíž a turista se s úlevou sesunul na
lavičku do naší lodě.
„Lístky!“ zahlaholil kormidelník a náš cestující-akrobat mu do ruky
podal naprosto v kuličku zmuchlaný lístek, který celou dobu svíral v ruce, když
přelézal z mola k nám a při skoro nehodě se mu zpotil v dlani. Kormidelník na
to nic neřekl. Vzal si kuličku a zkoušel jí narovnat, aby si jí mohl založit k
ostatním lístkům.
Jeli jsme po moři.
Nadskakovali po vlnách. A mně se to děsně líbilo. Trochu mě chladil mořský
vánek a cuchal mi vlasy. Mořská pěna za námi tvořila bílý pruh. Dokonce nás
minul jeden Sindibád na motorovém člunu. Jel sám a příď lodi se mu nebezpečně
zvedala proti vlnám. Okolo hlavy měl batikovaný šátek, který za ním vlál do
dálky. Vypadal jako ostřílený mořský vlk.
Přijeli jsme do Kuala
Besut, kde nás neodbytní taxikáři přemlouvali k jízdě jejich skvělým taxíkem.
Vše jsme museli odmítnout a našli zastávku autobusu, ze které jsme se měli
přemístit do Kuala Lumpur – hlavního města Malajsie, jehož název znamená
„blátivý soutok“. Autobus byl krásný. Měl velká růžová sedadla s květinami.
Mohla jsem se tam příjemně rozvalit a užívat si výhled z okénka. Vyjížděli jsme
asi tak v půl druhé a přijížděli jsme v devět, což bylo o hodinu později, než
jsme měli v plánu. Řidič si totiž musel dát hodinu pauzu na kafíčko u benzínky.
Když jsme dorazili do
Kuala Lumpur, už z dálky jsme viděli osvětlené věže Petronas Towers v centru.
Jsou to dva mrakodrapy spojené uprostřed mostem dlouhým 58 metrů. Do roku 2004
byly nejvyšší na světě. Jejich výška je 452 metrů. Budovu vlastní malajská
ropná společnost. V noci vypadají všechny mrakodrapy tak velkolepě, tak
úchvatně, až si někdy nemohu uvědomit, že jsou skutečné.
Zastavili jsme na
autobusovém nádraží a nevěděli jsme, jak se dostat na metro. Naštěstí nám jedna
hodná paní poradila, kde najít tu správnou zastávku. V KL je součástí městské
hromadné dopravy také tzv. monorail - vlak, který jede jen na jedné masivní
koleji. Jeho dráha vede zpravidla po vysokých mostech nad rušnými ulicemi
města. Vypadá velmi futuristicky. Metrem jsme přejeli blíž a našli ulici, ve
které měl být někde náš guest house Oscar. Procházeli jsme ulicí, kde byl jeden
bar za druhým. Všude se ozývalo karaoke a štěbetavé hlasy lidí, kteří se sem
dnešní noc přišli bavit. Když jsme našli náš hotel, byla už skoro půlnoc.
Uvnitř to vonělo po mandlích. U recepce stál vánoční stromeček a na dveřích
byly mašle s nápisem: „Merry Christmas“. Dostali jsme pokoje. Uvnitř nebylo
žádné okno. Jen velká postel, klimatizace, polička a koš. Pomalu jsme se tam s
batohy nemohli vejít. Koupelna byla pro všechny na chodbě. Ale majitel nám
řekl, že si tu můžeme udělat ráno tousty s marmeládou a kafe, což jsem brala
jako skvělý bonus.
Musím vám něco prozradit
o zdejších koupelnách. Záchody tu mají klasické turecké, tedy bez mísy. Je to
jen jakási díra do země a vy v podřepu vykonáváte svou potřebu. Takže pokud
jste typ, co si rád posedí na prkénku a čte si noviny, tak na to zapomeňte. Se
splachováním je to tak, že buď je tam hadice s rozstřikovačem, nebo nějaká vana
či kýbl s vodou a vy vezmete takovou větší naběračku, naplníte ji vodou a tím
to několikrát spláchnete. Zdá se to hrozné, ale řekla bych, že je to mnohem
lepší než toitoiky už první večer na festivalu. Ale v hotýlcích většinou byly
jen klasické, evropské záchodky. Ovšem… když jste vešli do jakékoli koupelny,
tak tam bylo děsně mokro, a to z jediného důvodu – oni nepoužívají nic jako
vanu nebo sprchový kout. Oni prostě mají umyvadlo, vedle je zavěšená sprchová
hlavice a vedle je záchod. A vážně nejde nikdy ochránit prkénko tak, aby bylo suché.
Ubytovali jsme se a
vyrazili pro něco k jídlu. Nedaleko od hotelu byl pojízdný stánek s grilovaným
masem na špejlích. Prakticky jste si mohli vybrat od zeleniny, sýra, přes
vajíčka až po mořské plody a maso. Dala jsem si hovězí bez pálivé omáčky.
Nebylo to špatné, ale místní kuchyně mi prostě nechutná.
Žádné komentáře:
Okomentovat