Den 10.
Budíček nemilosrdně
zazvonil v osm hodin. Po krásném polehávání v posteli na Perhentianských
ostrovech se nám nechtělo vstávat, ale chtěli jsme snídani a ta byla otevřená
od osmi. Oblékli jsme se, a pak bojovali s toustovačem, který nám nechtěl
zpátky vyplivnout naše tousty. Když se nám to podařilo, natřeli jsme si na ně
máslo a sladkou marmeládu. Až moc sladkou, jak jsme zjistili po prvním
ochutnání. Seděli jsme venku před hotelem a kochali se vzrostlým stromem, na
kterém prý měli být opice. Žádné jsme neviděli, jen občas ze stromu dolů spadl
s třísknutím jeho plod. Byla to ježatá koule připomínající durian. Na druhé
straně, pod stromem, byla restaurace. Nikdo ale nevypadal, že se bojí, že mu
ostnatá koule přistane na hlavě.
Seděli jsme v přístřešku
guest housu a vychutnávali si příliš sladké tousty a bílou instantní kávu.
Taková ranní idylka.
Poté jsme se vydali do
města. Vyjeli jsme do spodního patra vyhlídkové telekomunikační věže Menara KL,
kde to bylo super. Viděli jsme na celé město. Také jsme obdivovali Petronas
Towers s fontánami a parkem okolo. Skoro jsem mrakodrap nemohla zachytit na
foťák, jak byl obrovský. Líbila se mi jeho architektura a design.
Prošli jsme čínskou čtvrtí, která byla přeplněná obchodníky s
nejrůznějším zbožím. Zašli jsme do Central Marketu, kde jsem si po dlouhém
rozhodování koupila tradiční ručně batikovanou sukni. Měla jsem z ní velkou
radost.
Procházeli jsme se po
Merdeka Square, kde stál Sultánův palác. Zašli jsme do hinduistického chrámu,
kde se zrovna konal obřad. Museli jsme si před vstupem sundat boty a nechat je
před vchodem a já jsem dostala dlouhý šátek přes nohy, protože bych v šortkách
pohoršovala božstva.
Trochu jsme si popletli
cestu a nemohli najít tu správnou k Oscarovi. Mně se na nohou vytvořily červené
fleky a děsně pálily. Zase jsem cítila, jak se mi vrývají do kůže a při dalším
rozrůstání vyrážky jsem se třásla zimnicí. Bylo to nepříjemné. Už jsem nechtěla
udělat ani krok, ale museli jsme se dostat domů.
Nakonec jsme hotýlek
přece jen našli a já okamžitě zalezla do postele. Zachumlala jsem se do deky,
ale Adam mě přemluvil, abych se osprchovala a smyla ze sebe všechen dráždivý
prach, pot a opalovací krém. Poslechla jsem, ale pak mi byla zima ještě větší.
Vlezla jsem si do postele a odpočívala.
„Lásko? Ty se tulíš“, prohlásil radostně Adam, jenže po chvilce
podezíravě dodal: „Tobě je zima, viď?“
Já patřím k lidem, kteří když chtějí usnout, tak se několikrát musí
přetočit a nelíbí se jim být mačkáni jejich druhou polovičkou. Chtějí mít svůj
prostor pro rozvalování. Jenže teď mi byla vážně zima. Klimatizaci jsme
nastavili na 25°C, což, jak jsme po několika nocích zjistili, byla
nejpříjemnější teplota pro spánek.
Adam mi pak večer přinesl
večeři v plastových vaničkách. Vzali jsme si to do postele. Já vím, do postele
se jídlo nenosí. Taky jsme tam pak měli zrníčka rýže. Ale já jsem si to
vychutnávala. Adam pro mě speciálně domluvil nepálivou omáčku se zeleninou.
Chutnala dobře. Všechno se sice do mě nevešlo, ale pochutnala jsem si. Málem
bych usnula, ale chtěli jsme večer ještě nafotit Petronas Towers v noční
atmosféře. Vzala jsem si na sebe novou sukni s ručně kreslenou batikou a vyrazili jsme do víru
velkoměsta. I telekomunikační věž byla nasvícená v různých barvách, ale
mrakodrapy ji v kráse předčily. Bylo nádherné vidět město v noci, všude blikala
spousta světýlek. A Petronas Towers na to ze své výšky dohlížely.
Žádné komentáře:
Okomentovat