Potápění

Den 8.

         V noci nás vzbudila velká bouřka. Lekala jsem se při každém třísknutí hromu. Ležela jsem na zádech přikrytá slabou dekou a křečovitě svírala Adamovu ruku. Pevně jsem jí zmáčkla v pěst, když silně udeřil hrom, a mé polekané srdce se mi chvělo v hrudi. Bouřka řádila přímo nad námi. Museli jsme jen čekat, než odejde a nechá nás dál spát. Klikaté lesky křižovaly nebe. V uších mi nepříjemně šumělo od zvuku deště a moře. Všude vypadla elektřina a nám bez větráku začalo být pořádné horko. Otevřeli jsme dveře na terasu a pozorovali moře. Zdálo se, že bouřka pomalu odchází. Viděli jsme, jak se lodě kymácejí na vlnách. U přístavu dokonce někdo stál na molu a přivazoval loďku.

         Ráno jsem se probudila nevyspalá a unavená, ale museli jsme vstát brzy, abychom se nasnídali a vyrazili na potápěčský výlet. Oblékli jsme se do plavek a raději si přes ně ještě převlékli tričko, protože už jsme nechtěli riskovat větší spálení zad. U mola nás vyzvedl menší motorový člun a spolu s jedním zamilovaným párem z Holandska nás odvezl na pozorování korálů v hloubce. Líbila se mi rychlá jízda loďkou. Zase jsme skákali po vlnách. Pak jsme si nandali brýle a slezli po schůdkách do vody. Viděli jsme další podmořský svět. Tentokrát ve větší hloubce. Připadala jsem si jako správný potápěč.

         Když jsme se dostatečně pokochali krásou korálových útesů, zavezl nás kormidelník do zálivu želv. Museli jsme si nandat brýle a rychle vyskočit z loďky na stranu, kterou nám ukáže, protože když loďka připlula na místo, hned vedle byla na dně želva. Rychle jsme vyskočili, abychom se na ní mohli líp podívat a aby nám neodplavala, protože by se mohla leknout rachotícího člunu. Ale zřejmě jí to bylo jedno. Pomalinku si šmejdila po dně. Asi okusovala nějaké řasy a nás si vůbec nevšímala. Plavali jsme dál a snažili se najít ještě nějaké želvy, ale ukázala se nám už jen jedna. Tento záliv byl zvláštní tím, že na dně nebyli žádné korály. Nebylo tam vůbec nic, jen želvy.

         A posledním místem byla zátoka žraloků. Kormidelník nás ujistil, že jsou jen metr velcí, býložraví a tedy přátelští. Hupli jsme do vody a i s naším průvodcem hledali žraloky. Plavali jsme celkem blízko břehu a překvapilo mě, že tentokrát byly korály blízko pod hladinou. Mohla jsem klidně rukama chodit po dně a přitom si krásně splývat s hladinou. Někdy byly korály tak blízko, že jsem si říkala, že si musím odřít břicho nebo koleno. Adam si tam odřel palec u nohy. Dotkl se totiž jednoho korálu a pak byl tak zděšen, že se ho dotkl, že kopl a ukopl si málem palec. Ale bylo na co se dívat. Okolo byly zase jiné korály, které jsme ještě neviděli. Měly různé barvy a tvary. Ale žraloci nebyli nikde.

         Začala mě silně bolet hlava z prapodivného šumění a taky z toho jak má člověk neustále hlavu pod vodou a musí dýchat šnorchlem. Rozhodla jsem se vrátit zpátky na loďku. Chytla jsem se schůdků a sedla si na lavičku. Bylo příjemné si sundat z hlavy brýle a zase volně dýchat. Napila jsem se a sledovala skupinku, která ještě nevzdala hon za žraloky. Do této zátoky každou chvilku přijížděla nějaká loď nebo jiná zase odjížděla. Vždy to vyvolalo sérii vln a já se snažila si nepřipouštět, že tyto vratké pohyby mi nedělají příliš dobře. Pocítila jsem v břiše snídani, ale pevně rozhodnutá to vydržet jsem čekala dál. Nakonec se má skupinka vrátila s nepořízenou. Žraloci jsou prý moc plaší, ale po včerejší bouřce máme velké štěstí, že není voda kalná a je krásně vidět alespoň na korály. Adam se mi pak chlubil, že viděl velkého Nema a stihl ho i natočit kamerkou.

         Kormidelník nás dovezl zpátky k našemu ostrovu a pomohl nám na molo. Došli jsme se osprchovat a pořádně se natřeli vrstvou opalovacího krému. Zbytek dne jsme odpočívali ve stínu, koupali se a hráli hru. Vyhrála jsem!

         K večeru se v dálce zase blýskalo, tak jsme pro jistotu zalezli do pokoje, poklidili si věci, namazali všechny bolístky a šli spát.