Cesta domů

Den 22.

K snídani jsem dostala čokoládový dortík a jogurt s müsli. Mňam, müsli, tak se mi stýskalo! Á, moje vločky.

           V pět ráno jsme přistávali na letišti v Istanbulu, kde jsme ještě dvě hodiny čekali na let do Prahy. Maminka mi psala, že před několika dny byl v Turecku pokus o převrat a bylo i obsazené letiště. Když jsme tam přiletěli, ani se mi nezdálo, že by se tam dělo něco nenormálního. Kontroly byly všechny stejné a sem tam se mihl nějaký policista, ale nic vážného. Všechno šlapalo, tak jak mělo.

           Chtěla jsem se ještě vyspat na lavičce u brány pro nástup do letadla, ale vedle nás si sedla rodinka Čechů a nahlas se bavili o jejich cestování. Překulila jsem se a podívala se, kdo to tam tak hlučně řeční. Se zvednutým obočím jsem se usmála na Adama a tomu hned došlo, co si myslím. Vedle nás sedělo asi pět macatých řízků. Ach jo, to české stravování!

           Několik minut před letem nám skupinka brazilských zpěváků zpříjemnila čekání zpěvem a hraním na kytaru. Všichni se smáli a měli takovou tu správnou brazilskou náladu. Byla to veselá kupa lidí. Ostatní cestující se po chvilce začali hýbat do rytmu a přišel i chlápek v uniformě z letadla a fotil se s nimi.

           V sedm hodin jsme mohli do letadla a já s Adamem jsme měli nešťastně sedadla přes uličku a vedle nás seděli ti řízci. Měli snad tisíc kilo. Když jim letuška podávala tác s jídlem na sklopenou sedadlovou poličku, ani se tam břichem nemohli vejít. Prostě si museli vyhodit to břicho na tu poličku a stísněně se najíst.

         V devět hodin jsme přistávali na letišti v Praze. Ještě než jsme vyšli z chobotu, tak nějaký servisák nám na přivítanou zahlásil: „No, ty vole.“ Tutově jsme byli doma. V hale na nás čekala ochranka, která kontrolovala pasy, a pak jsme ještě znovu museli projít kontrolou pasů přes automatické přístroje, abychom se dostali k zavazadlům, a pryč z letiště. Většině lidí to nešlo a byly s tím jen starosti a vztekání. Nám se to naštěstí podařilo, než to tam jeden starší děda omylem zablokoval.

Kufry nám jezdily po páse, ale nebyl mezi nimi ten můj. Byla jsem trochu nervózní, co mi tam s ním dělají. Po několika minutách se ale objevil na páse s další várkou zavazadel. Měla jsem ho a byl v pořádku. Nikdo se mi v něm nevrtal.

Procházeli jsme letištěm k východu. Kolem stáli lidé se čtvrtkami papíru, na kterých bylo napsáno jméno dotyčného, který měl přiletět. Na nás takhle nikdo nečekal, ale hned jsem mezi lidmi zahlédla mamku a hned vedle stál i děda. To bylo přivítání!

Po příletu a setkání se s rodinou jsme se podívali do zoo, jenže zvířata tam mi přišla vyhublá a hodně smutná. Opičky se choulily ve stínu, protože na jejich celý výběh pražilo slunce. Vůbec jsem v nich nemohla poznat opice, které jsem viděla dovádět v džungli.

Byla změna se vrátit. Všichni se mi zdáli být odtažití, neosobní a tak děsně nevrlí. Nikoho jsem už nepřevyšovala, byla jsem zase se svými 168 centimetry malinká mezi vyčouhlými Evropany. Ale hlavně mě překvapilo, jací jsme všichni válečci. Vážně, nikdy mi nepřipadalo, že bychom byli nějak extra tlouštíci, ale proti štíhlounkým lidem v jihovýchodní Asii to byl sakra rozdíl.

Když jsme projížděli Prahou, zdála se mi šedivá a prázdná. A najednou jsem začala pociťovat stesk. Chtěla jsem se vrátit za těmi světýlky mrakodrapů, za bujnou zelení džungle, za příjemnými lidmi.

Ale všechno má své výhody a nevýhody. A doma je doma. Hlavně teď můžu mít k snídani každé ráno ovesné vločky!

Botanická zahrada

Den 21.

Vypnula jsem zvonění mobilu a spala ještě další tři hodiny. Adam vedle mě odpočíval, myslela jsem si, že taky ještě spí, ale jen čekal, až se vzbudím já. A tak jsme oba čekali, než ten druhý zavelí, že už je čas vstávat. Ale myslím, že jsme oba chtěli jen ležet v měkkém povlečení a už se nevracet do nepřetržitého frmolu města.

           Necítila jsem se odpočatě, což bylo divné. Děsně mě bolely nohy a boky z včerejšího chození. A měli jsme oba děsný hlad. Jenže když jsme se konečně vyhrabali z postele a z hotelu, tak jsme zjistili, že naše ověřená restaurace je zavřená. Museli jsme najít nějakou jinou. Líbil se nám jeden menší podnik, kde jsme si dali kuře s rýží. Bylo mi naprosto jedno, jak to maso vypadá a že rýže je suchá. Prostě jsem to do sebe naházela a docela mi to i chutnalo.

           Metrem jsme přejeli tři stanice a vystoupili hned u brány botanické zahrady. Glórie nám o ní včera vyprávěla, protože tam pracuje s nemocnými zvířaty. Chtěli jsme zase uniknout do přírody, a navíc mě hodně zajímala zázvorová zahrada, kterou jsem nikde jinde neviděla. Ovšem celý den poprchávalo a my si s sebou nevzali bundy, protože jsme je zabalili do krosen a nechali na recepci, až večer budeme přejíždět na letiště.

           Chodili jsme v tom dešti a občas se zastavili pod informační budkou. Nějaký vysmátý turista se nám posmíval, že nemáme deštník. Prošli jsme si Evoluční zahradu, kde jsme postupovali po geologických obdobích do minulosti. Viděli jsme obří kapradiny, stromy spálené sopečnou činností, stopy obřích ještěrů a obydlí pravěkých lidí. Moc se mi líbilo, jak bylo okolí propracované. Krajina opravdu budila dojem, že se nacházíme o miliony let zpátky.

           Přešli jsme do zahrad s bambusem, který měl červené výhonky. Vzali jsme to skrz zahradu s deštným lesem. Potkávali jsme houfy dětiček s deštníky, které v botanické zahradě byly na výletě. My jsme tam tak mokli a přemýšleli, co dál. Pak jsme si všimli, že na nás volá paní z restaurace a v ruce držela dvě igelitové pláštěnky. Moc jsme jí poděkovali, že nás zachránila před úplným promočením a mohli jsme tak ještě obejít zázvorovou zahradu, která byla na plánku nejdál. Překvapilo mě, jak zázvor vypadá, protože já znám jen tu část hlízy (kořene), kterou si krájím do čaje. Líbila se mi tato rostlinka s nápadným červeným květem na tenkém stonku.

Zajeli jsme do naší čtvrtě Malá Indie, našli poštu a dali si před letem ještě večeři. V šest hodin jsme měli sraz před hotelem, vyzvedli jsme si batohy a metrem přejeli na letiště. Zrovna jsme chytli špičku a metro bylo snad po okraj narvané lidmi. A my ještě s těmi velkými batohy na zádech… jako sardinky.

           Odlétali jsme v deset hodin a z okénka jsme pozorovali zářivá světla města, která mi teď připomínala zlaté náušnice Indek. Letěli jsme deset hodin a čtyřicet sedm minut a pro mě to bylo docela peklo, protože jsem nemohla usnout. Už jsem nevěděla, jak si mám sednout, a tak jsme se s jedním pánem střídali o chození v uličce. Taky jsem si omylem přivolala letušku, když jsem chtěla vypnout film, ale dotyková obrazovka byla špatně nastavená a po kliknutí se mi označilo úplně něco jiného. Docela mě to štvalo, nakonec jsem sluchátka vyndala z přehrávače, protože mě z nich ještě víc bolela hlava.   

Southern Ridges

Den 20.

Ráno jsem se cítila zase odpočatě. Včera večer už jsem na sobě pociťovala silnou únavu, ale dnes se cítím opět svěží. Připravená na nové zážitky. Dnes jsme měli v plánu dojít do Southern Ridges. Do jihozápadní části Singapuru, kde pobřeží lemuje velký nákladní přístav s nekonečnou hradbou kontejnerů. Vede zde lanovka spojující vrcholek Mt. Faber se zábavním ostrovem Sentosa.

           My jsme se vydali po turistické stezce Southern Ridges, která vede přes řadu zajímavých mostů a protíná několik parků. Můžeme projít džunglí a přitom být stále ve městě. Trasa má devět kilometrů a my už se nemohli dočkat, až vypadneme někam do přírody. Přejeli jsme tedy metrem na začátek a vyšplhali po nekonečných schodech v lese až na pahorek k lanovce. Pak jsme vstoupili na nádherný vlnitý most s názvem Henderson Waves. Procházeli jsme po dřevěné podlaze a kochali se výhledem na mrakodrap v dálce. Most byl zavěšen ve výšce 36 metrů nad zemí, a když na něm stojíte, ani vám tak nepřijde, že se vlní. Myslela jsem si, že půjdu po vlnitém povrchu nebo budu zdolávat kopcovitý tvar podlahy, ale to co opravdu tvoří vlny, jsou jen zvláštní přístřešky. Když se vykloníte přes zábradlí, na začátku mostu uvidíte, že kopulovité přístřešky vytváření jednu velikou zvlněnou vlnu. Tato stavba se povedla. Skvělý nápad!

           Pokračovali jsme dál džunglí po klikatém mostě, který vedl korunami stromů. Most byl vyroben z ocelové drátěnky, takže když jsme se podívali pod nohy, viděli jsme jen zeleň o pár pater níž. Celou dobu, když jsme procházeli po stezce, jsme slyšeli nejspíš nějakého cvrčka, který vydával zvuk jako vrtačka u zubaře. Pojmenovali jsme po vrtačkovník.

           Most nás zavedl do botanických zahrad, kde jsme se podívali do zahrady motýlů, jedlého ovoce a palem. Na dětském hřišti jsme vyzkoušeli otáčecí zvětšeninu hry bludiště a dostali jsme kuličku do cíle. Ale byla to fuška.

           Došli jsme na konec a pak se vraceli zpět. Udělali jsme odbočku na terasovitou zahradu, kde byly nádherné květiny a létaly nad nimi vážky. Hledali jsme sochu Merliona, která byla zakreslená na mapce. Ale nenašli jsme. Chodili jsme pořád dokola a nikde nebyla.

           Vrátili jsme se na stanici lanovky a upoutal nás most u restaurace, který byl ověšen zlatými zvonečky, na kterých byly napsány milostné vzkazy nebo přání. Na konci mostu byl zavěšen velký zvon a byla u něj napsána legenda, která říkala, že když na něj zazvoní dva zamilovaní lidé, budou mít spolu navěky šťastný život. Chytla jsem s Adamem za provaz od zvonu a společně jsme zvon rozkývali a jeho srdce s hromovým cinknutím narazilo do železa okolo.

           U pokladny lanovky jsme se dozvěděli, že můžeme po šesté hodině jet za dětský vstup, což nám vyšlo vhod, protože cena za cestu lanovkou nebyla zrovna nejnižší. Pomalu se stmívalo a nám se naskytl krásný pohled na rozsvícené město a ostrov Sentosa, kam jsme měli namířeno. Na ostrově je obrovský lunapark, ale večer z výšky vypadal opuštěný a spíš na nás působil jako děsivý Jurský park. No, naštěstí jsme tam nenatrefili na žádného dinosaura, kromě několika soch, které vypadaly spíš roztomile než nebezpečně. Procházeli jsme se po pláži, kde zrovna studenti z vysoké měli seznamovák, a pak jsme si koupili úžasnou kokosovou zmrzlinu. Pán v obchodě nám rozpůlil kokos, kokosovou vodu nám nalil do kelímků a do skořápky nám dal jeden kopeček zmrzliny a obsypal ho oříšky. Ujídali jsme pak zmrzlinu a zároveň dlabali ze skořápky čerstvou kokosovou dužinu.

           Bylo úžasné vidět osvětlené mrakodrapy a lodě plující k přístavu po moři. Svezli jsme se lanovkou po ostrově a pak zpátky na Mount Faber, kde jsme začínali. Museli jsme z kopce sejít po schodišti k metru, jenže po celé stezce nebyly žádné lampy. Ještě že jsme měli baterku na mobilu, která nám slabým kuželem světla svítila na cestu.

           Koupili jsme si jízdenku na metro a domluvili se, že se ještě podíváme na osvětlené stavby kolem zátoky Marina Bay. Hlavně nás zajímalo, jak vypadá mrakodrap Marina Bay Sands. Přejeli jsme několik zastávek k té nejbližší, a pak se museli zorientovat ve městě. Nevěděli jsme, na jaké straně metra jsme vystoupili, ale naštěstí jsme s sebou měli mapu. A pak jsme konečně došli k vodě… Wow! Nádhera! Mrakodrapy se odrážely ve vodní hladině a poblikávaly všemi barvami. Procházeli jsme se po nábřeží a jen si užívali překrásný výhled, který se nám naskytl. Na všechno dohlížela bílá socha Merliona chrlící vodu z velké tlamy. Hříva mu vlála ve vánku a šupiny na ocasu mořské panny se leskly zlatým světlem.

Obešli jsme nábřeží až k mostu DNA a vyhlídkovému kolu. Mysleli jsme, že někde seženeme něco k snědku, protože jsme od oběda nic nesnědli, ale všude už to žilo nočními bary a tam jsme zacházet nechtěli. Vrátili jsme se metrem do Malé Indie k hotelu, ale i tam naše restaurace byla zavřená. Nebylo divu, byla už pomalu půlnoc. Na ulici před výtahem do hotelu stál automat s plechovkami džusů. Koupili jsme si jedno pitíčko s příchutí aloe vera, protože jsme věděli, že v něm jsou kousky dužiny. Čirá zoufalost.

Čtvrť Malá Indie

Den 19.

Crrr… Nééé… Vstávééj... Nééé… No tak jóoo… Už lezu… Nééé.

V pět hodin se rozezvonil budík s naladěnou optimistickou melodií hezkého rána. Museli jsme se přesunout na letiště, kde jsme zase pod dohledem ostrahy prošli pasovou kontrolou. Usadili jsme se do malého letadélka. Letěli jsme nízko a byl překrásný výhled. Viděli jsme rýžová políčka, auta projíždějící dopravou, čtvrtě, bílé nadýchané obláčky, a pak už jen obrysy pevniny a moře. Cítila jsem v hlavě nesnesitelný tlak, ale dalo se to přežít. Muselo se.

           V Singapuru jsme přistáli v 10:45 a metrem přejeli do čtvrti Malá Indie. Už jsme se dokonale orientovali v dopravě a tak přesun nebyl tak chaotický, jako při první návštěvě.

           Měli jsme ještě čas, a tak jsme si vybrali menší restauraci a objednali si smaženou rýži a nudle. Na jídelním lístku jsme si mohli vybrat z velikostí porce S, M, L. Ještě jsem takové označení na jídelním menu neviděla. Dali jsme si M, ale ani jsem jídlo nemohla dojíst. Bylo to moc dobré, ale bylo toho hrozně moc. Jako zákusek jsme si dali velké smažené kuličky s banánovou náplní. Mňam. Tento desert mi bude u nás chybět, hodně jsem si ho tu oblíbila.

           Ve dvě hodiny, což je normální čas pro ubytování, jsme našli náš hotel. Museli jsme výtahem vyjet do recepce a hned nás překvapilo, že celý hotel byl ozdoben jak pro filmové hvězdy. Ve výtahu byly tapety se siluetami fotografů a my stáli uprostřed na červeném koberci. V recepci byly vystaveny starodávné kamery a nějaké sošky z ocenění za nejlepšího herce nebo zpěváka. Líbilo se mi to.

           Dostali jsme prostorný pokoj, kde byla prosklená stěna a za ní koupelna. A i když byla stěna prosklená, tak nebyla úplně průhledná. Od lýtek až nad hlavu byl zelený zmatněný pruh, přes který byla vidět jen silueta. Vypadalo to luxusně. A koupelna byla konečně navržená po západním stylu. Žádné mokré prkýnko!

           Odpoledne jsme si pak prošli Malou Indii, kde bylo pár chrámů, tržnice se smrdutými rybami a hodně veselých barevných domečků. Taky tam bylo spoustu tmavých Indů a Indek, kteří mě zaujali. Moc se mi líbilo jejich tradiční oblečení. Hlavně šaty a styl žen, protože ty nosily dlouhé, spletené černé vlasy, na čele měly ozdobný symbol a na rukách, uších i nosu třpytivé šperky. Zahalovaly si nohy, ale většinou jim jejich sárí odhalovala záda. Vypadaly krásně a žensky.

Tečce, kapce mezi obočím se říká bindi. A znamená to, že je žena vdaná. Většinou se ženám na čelo malují červenou kumkumou (prášek z kurkumy nebo šafránu) při svatbě. K obřadu patří i sindúr - nevěstě se potře barvou pěšinku vlasů uprostřed hlavy. Žlutá barva bandi znamená, že z blízké rodiny někdo zemřel. Pokud žena ovdoví, už tento symbol nenosí. Někdy můžeme vidět tečku na čele i na mužích, kteří nosí tzv. tilak- značka pro štěstí po obřadu nebo po darování oběti bohům. I přes klasickou červenou tečku existuje řada trendy bindů. Například nalepovací, vykládané kamínky nebo různě podlouhlé. Dokonce si ženy symboly vybírají podle tvaru svého obličeje.

                  Adam domluvil schůzku s kamarádkou jeho bráchy Glórií. Čekali jsme na ni před kavárnou a přesně na čas přišla štíhlounká, tmavovlasá a velmi milá dívčina. Hned se s námi objímala a pozvala nás na večeři do zdejšího podniku. Měli jsme štěstí, že jsme nemuseli stát frontu na stůl a jeden byl zrovna volný. Sedli jsme si a Glórie v dlouhém jídelním lístku zatrhávala všechno, co chceme ochutnat. S Adamem jsme vůbec netušili, co nám přinesou. Kuchař nám postupně nosil takové dřevěné bandasky s jídlem, ve kterých pokrmy vydržely teplé. Glórie nám vysvětlovala, co máme ochutnat a my se pomocí čínských hůlek snažili nabírat smažené nudle, těstovinové taštičky, ve kterých byl knedlíček a vývar, masové rolky, taštičky s krevetami, zákusek z bílé mrkve a kynutý bochánek s náplní rozšlehaného vajíčka s cukrem. Něco bylo dobré a něco ne, ale ochutnala jsem snad vše.

Borobudur a Prambanan

Den 18.

Budíček zazvonil v půl čtvrté ráno a hned poté jsme s bručením lezli s postele. Hodili na sebe oblečení z připravených hromádek a vzali si cestovní batůžek a foťák. Ve čtyři hodiny na nás před hotelem čekal menší autobus, který nás dovezl až k Borobuduru - buddhistickému chrámu, který se skládá z šesti čtvercových podlaží a třech hlavních kruhových teras. Na cestě k vrcholku jsme dostali baterku, protože přece jen byla ještě tma. Lezli jsme po kamenných schodech k hlavní stúpě a prošli tak symbolicky třemi světy - třemi sférami budhistické kosmologie: kámaavačara („sféra žádosti“), rúpaavačara („sféra forem“) a arúpaavačara („sféra beztvarého bytí“). Liší se od sebe výjevy na stěnách. V dolních terasách jsou v kameni vytesány obrazce, kdy se člověk už dokázal odpoutat od vášní, ale zatím je ještě spjat s formou. Můžeme si zde prohlédnout reliéfy, které vypráví o životech Buddhy a jeho činech. Postavy jsou na první pohled všechny stejné. Ale to je však jen zdání. Každá postava se liší malými detaily, které dokáže rozeznat jen dobrý průvodce nebo samotný mnich.

           Tři kruhovité terasy odpovídají stádiu, kdy člověk dosáhl dokonalosti, kdy se už odpoutal od přání, tužeb a od světa hmotného. Proto terasy představují něco neohraničeného, volného, dokonalého. Nejsou tady už obrazce ani sochy malých Buddhů, jen zvonovité stúpy umístěné do pravidelných kruhů.

           My jsme si stoupli vedle zvonovité stúpy na vrcholku a pozorovali východ slunce. Obloha byla temná, ale po chvilce zčervenala, zežloutla, zoranžověla. Měnila se každým okamžikem a my tu krásu jen pozorovali. Jen škoda, že tam bylo tolik turistů. Chtěla bych si tam jen tak sednout a kochat se rozjasňující se oblohou bez cvakajících fotoaparátů (tedy, já fotila taky jako divá) a šramotu kolem. Pak by to bylo úplně dokonalé. Už se celkem rozednělo. Na druhé straně chrámu byla všude pod námi mlha, ale určitě ji sluneční paprsky rozeženou, až vykouknou. Na chvilku se z nebe vytratily všechny barvy. Už nebyly červánky a rudá záře. Napjatě jsme čekali, co se bude dít. A pak vykouklo Slunce. Pomalu vylézalo mezi dolíčkem dvou hor a zlatavě pálilo. Začal nový den.

           Prošli jsme si okolní terasy cestou dolů a vrátili jsme se zpět na recepci, kde nám za vrácení baterek dali červený šátek s potiskem Borobuduru. Mohli jsme si tam dát i snídani – kávu, která nám po několika dnech brzkého vstávání přišla vhod.

           Řidič nás vyzvedl přesně v osm, jak bylo domluveno a jeli jsme hodinu a půl k druhému chrámu jménem Prambanan. Tentokrát to byl ale hinduistický chrám vytvořený na počest manželky boha Šivy a její nádherné štíhlé postavy. Prambanan v překladu znamená štíhlá panna. Chrám byl postaven na počátku desátého století našeho letopočtu. Celému komplexu staveb dominují tři nejvyšší chrámy zasvěcené bohům – Brahmovi, Šivovi a Višnuovi, jejichž sochy můžeme vidět uvnitř.

           Museli jsme uznat, že Borobudur se nám líbil víc. Krásu manželky Durgy, také nazývané Lara Jonggrang, jsme spatřili, ale tolik nás neuchvátila. Prambanan byl velmi poničen a pod správou Unesca znovu vystavěn, stejně jako Borobudur, ale opravy jsou to velmi náročné. Kameny musí být umístěny přesně tak, jak dříve byly, a je velmi složité najít k sobě dva pasující kousky z na pohled stejných, ale odlišných reliéfů.

           Procházeli jsme okolo a lezli po kamenných schodech nahoru se podívat dovnitř chrámů na sochy bohů. A najednou ke mně přišel nějaký pán s dcerou a oslovil mě, jestli si mě s dívkou může vyfotit. Odpověděla jsem, že klidně může a tak si nás vyfotil. Netuším, proč někdo chce fotku s cizincem. Možná budu v hezkém rámečku v rodinném albu. Možná taky ne, ale přišlo mi to legrační.

           Pak jsme se s Adamem vydali zpět. Museli jsme projít zahradami, kde zpívala žena pisklavým hláskem orientální písně. A na rohu u exotické zahrady s jeleny a srnkami nás odchytla skupinka školáků, abychom jim o sobě něco řekli a vyfotili se s nimi. Prý dělali nějaký projekt o tom, z jakých zemí sem přijíždí turisté.

             Z výletu jsme přijeli asi ve dvě hodiny odpoledne a zase jsme měli děsný hlad. Převlékli jsme se a vyrazili na obchůzku po městě. Chtěli jsme to tentokrát vzít druhou ulicí, kde by podle mapky měly být menší chrámky, ale mapu jsme si s sebou chytře nevzali a zabloudili jsme v uličkách malé čtvrtě u nábřeží řeky. Pomalu se stmívalo a ulička začala vypadat celkem strašidelně. Držela jsem se blízko Adama a rychlými kroky jsme procházeli dál. Nějaké malé děti vyběhly z rodinného domku a pobíhaly kolem nás a pokřikovaly: „Hello. Hi. What is your name? Hello…“

           Pak cesta konečně směřovala k hlavní ulici. Vyšli jsme u vlakového přejezdu, šťastní, že jsme zase na hlavní třídě. Procházeli jsme obchůdky a Adam si vybral skvělou košili s barevnými vzory. Obával se, že rovný střih mu nebude slušet a ve velikosti bude plavat, ale po vyzkoušení mu padla jako ulitá. Moc mu slušela.

                  Bolely nás nohy. Au au, čvacht. Doploužili jsme se domů, sbalili si věci na zítra a mrtví padli do postele.

„Dobrou.“

„Brou.“

Jáva - Yogyakarta

Den 17.

O čtvrté hodině se zase ozval děsný hlas z mešity. A to jsme se chtěli vyspat co nejdéle, protože už v šest jsme museli být na letišti. Ach jo! Nevrle jsme se hrabali z postelí. Dostali jsme poslední vydatnou snídani, po které se mi bude moc stýskat. Přišel Fardi a ještě jsme ho požádali o společnou fotku i s posádkou.

         Rozloučili jsme se a taxík nás odvezl na letiště, kde jsme prošli krátkou prohlídkou a mohli nasednout do letadla. Letadlo, nebo spíš letadélko, bylo malinké. Ani se k němu nedal připojit chobot a my museli přes ranvej po schůdkách k prostoru pro cestující. Letušky měly všechny vlasy sestřižené do mikáda a moc slušivé oranžové šaty. Kdybych měla dávat hlas za nejkrásnější uniformu, tak by ji dostala určitě tato společnost. Jen jsme od nich dostali prapodivný koláček s marmeládou a sýrovou náplní. Někdy jsou tu chutě vážně překvapující. Hrozně se mi stýská po normálním čerstvém pečivu. Našich křupavých houskách a nadýchaném chlebu. Tady jsou k dostání jen balené gumové cosi.

         Pustila jsem Adama k okénku a tentokrát jsme měli nádherný výhled, protože jsme letěli nízko a nebyla mlha ani bouřka. Viděli jsme pod sebou malé obláčky a zemi.

         Letěli jsme asi hodinu a půl a pak přistáli na letišti na ostrově Jáva, kde jsme taxíkem pokračovali dál do města Yogyakarta. Akorát jsme měli ještě tři hodiny čas, než nás ubytují. Dali jsme si věci do recepce a začali hledat infocentrum. Do centra to byla celkem štreka. Motali jsme se tam mezi dopravou. Sluníčko jen žhnulo a my, zpocení, capkali dál. Podle mapy jsme se vůbec nemohli zorientovat, tak jsme vlezli do velkého nákupního domu.

         A pak jsme si dali zmrzlinu! Sněhově bílou, hustou, krémovou. Tedy doufám, že tam nějaká smetana byla a že to celé nebyla jen chemická bomba. Poprvé jsem si dala něco v McDonaldu a nebylo to špatné, ale budu se nadále držet mé tradice nic si odsud nedávat.

Sedli jsme si ke stolečku a pod nohami jsme měla okousanou kuřecí kost. Fuj. Rozhlížela jsem se kolem a pozorovala lidi, co se zrovna cpali nějakou mňamkou. Přišlo mi, že „mekáč“ přitahuje mladou skupinu lidí. Hodně školáků si dávalo také zmrzlinu. A pak mi přišli všichni nechutně tlustí. Asijští lidé jsou hodně malincí a štíhlí, ale všimla jsem si, že hodně malých dětí nebo teenagerů má silnou nadváhu. Myslím, že je pomalu semílá stravování v rychlých občerstveních. A to rozhodně není dobře. Takže do mekáče nebo KFC mě už zase dlouho nikdo nedostane. Přísahám!

Když jsme dojedli, tak jsme se s Adamem courali po obchůdcích. Šli jsme zpátky na hotel, ale podél celé hlavní ulice byl jeden krámek s oblečením za druhým. Adam si chtěl vybrat nějakou fešáckou košili, jenže jsme zjistili, že nemáme dost peněz, a vrátili jsme se zpět. Sedli jsme si u hotelu na venkovní lavičky, protože jsme ještě nemohli do pokoje. Adam se tam seznámil s chlapíkem, který zprostředkovává výlet pro turisty do chrámů Borobudur a Prambanan. Chtěli jsme se na ně zítra podívat, ale netušili jsme, jak se k nim dostat, protože ležely daleko od města. Chlapík nám dal letáček a ještě nám řekl, že si můžeme vyprat věci v prádelně, směnit peníze a zajít na oběd do vedlejší pekárny.

Čekali jsme dlouho na Adamovy rodiče, protože jsme předpokládali, že najdou infocentrum a vrátí se, jenže čas pro ubytovaní už byl a oni pořád nikde. Zašli jsme s Adamem tedy do pekárny, kterou nám muž ukazoval. Měli tam krásné dorty, ale v menu měli i normální obědové pokrmy. Dostala jsem hroznou chuť na lasagne a Adam si dal tousty. Vystoupali jsme po točitých schodech na terasu nad ulici, kde byly proutěné stolečky. Sedli jsme si tak, aby na nás nesvítilo sluníčko a viděli jsme dolů k hotelu. Když nám přinesli jídlo, tak jsem dostala malý kousek lasagní posypaný pepřem a pokapaný kečupem. A jahodový džus byl voda a mražené jahody. Ha ha… bezva. Nikdy si nezkoušejte dávat evropská jídla, když nejste v Evropě. Adam měl dva tousty se zeleninou, hranolky a smoothie s příchutí zeleného čaje. Na tom nejspíš nešlo nic zkazit, ale moc se tím nenajedl. Říkala jsem si, že už si nedám nic, co by mi Adam nevybral, protože já jsem měla vždy špatný tip.

Zkusili jsme dojít na recepci a dohodnout tam vyzvednutí klíčků od pokoje. Naštěstí nám to prošlo a my dostali svůj pokoj. Byl nádherný. Měli jsme velké zrcadlo v dřevěném vyřezávaném rámu. Televize stála na elegantním stole z tmavého dřeva. Měli jsme obrovskou postel a svou koupelnu. Klimatizaci jsme přenastavili na našich osvědčených příjemných 25°C a vybalili jsme si z krosen špinavé oblečení. Adam je pak zanesl do prádelny.

Přichystali jsme se vyrazit zpátky do centra, ale zastihl nás děsný liják. Seděli jsme před hotelem a čekali, kdy to přejde. Už nás to věčné čekání přestalo bavit.

„Tak co budeme dělat?“

Vyšli jsme do deště a stopli si bicak, který nás odvezl až k sultánovu paláci. Byla to dobrodružná cesta. Seděli jsme namačkaní na lavičce, ale schovaní před deštěm, a řidič za námi šlapal na kole a vozil nás centrem. Vjeli jsme na křižovatku, i když jsme tam vůbec neměli co dělat. Stáli jsme uprostřed a kolem nás jezdila auta. A pak jsme projeli mezerou mezi auty v druhém pruhu na druhou stranu. Čekali jsme, než přejede vlak, a pak se přes koleje dostali blíž z centru. Bicakář nás dovezl před palác, který se nám příliš nelíbil, a rozhodli jsme se najít ve vedlejší uličce dům s lázněmi a fontánami. Jenže jsme se ztratili. Procházeli jsme těmi úzkými uličkami a nevěděli kudy zahnout. Na křižovatce nás zastavil jeden muž a ptal se nás, odkud jsme. Uměl dobře anglicky, protože pracuje jako učitel ve škole batiky a na jeho hodiny se sjíždí lidé z celého světa. Českou republiku také znal a pozval nás k sobě domů. Zavedl nás do velké místnosti se spoustou maleb na plátnech. Nejvíc se nám líbily velké obrazy se stínovanou batikou. Například velký ohnivý čínský drak. Dovolil nám probírat se rámy s obrazy a ptal se nás, jaké se nám líbí. Byly nádherné všechny! Až neuvěřitelné.

         Zeptali jsme se ho, jestli bychom si od něj nějaký obraz mohli koupit a on nám dal dokonce 50% slevu, protože jsme byli jeho přátelé. Hodně jsme se s ním nasmáli. Byl to velmi milý a usměvavý chlapík. Vybrali jsme si dva obrazy. Já modrý s vyobrazením lodičky a rybáře a Adam si vybral abstraktní červené obrazce.

         Na Jávě je takové centrum umění. A batika, o které tu mluvím, to není uzlíková metoda, kterou známe u nás. Nejsou to žádná barevná hippie kolečka. Tady se batika - vosková batika - vytváří pomocí speciálního nářadí tzv. čantingu. Je to tyčka pro uchopení a na dolním konci je mistička pro vosk a od ní vede tenká jehla s tupou špičkou, po které stéká vosk, a vy tak můžete slabě kreslit jakékoli vzory. Jde především o zručnost, kreativitu a trpělivost, protože vosk se musí nechat dobře usušit a pak se plátno musí vymalovat barvami na textil. Proces se může opakovat i několikrát a většinou trvá kolem jednoho měsíce. Pravá batika by měla být vidět z obou stran látky, proto, jestli budete na tržnici kupovat batikované oblečení, nenechte se ošidit levným potiskem.

         Bylo už pozdě a venku tma. Museli jsme se rozloučit, protože jsme měli před sebou ještě dlouhou cestu domů. Popošli jsme pár kroků a spustil se další liják. Schovali jsme se do výklenku u obchodu se suvenýry. Jenže déšť neustával. Po chodníku tekly proudy vody. Lidé na skútrech zastavili, vyndali si pláštěnky a zase frčeli dál. Na takovýto slejvák jsou tu všichni zvyklí. Tedy až na nás. V žaludku nám kručelo a tak jsme si řekli, že to riskneme, a vběhli jsme do deště. Hned po pár krocích jsem zahučela po kotníky do louže a celou cestu domů mi čvachtalo v botách. Čvacht, čvacht, šplouch. Na ulicích to žilo i za deště. Obchodníci vybalili velké plachty a schovali pod ně své stánky. Zašli jsme na japonskou večeři. Nechala jsem výběr jídla raději na Adamovi. Kuchař před námi na pultu osmažil kuřecí maso ve sladké omáčce se zeleninou a rýží. Moc jsme si pochutnali.

         Na hotel jsme dorazili před půlnocí. Ještě jsme si dali sprchu a sbalili si všechny věci na zítřejší výlet po chrámech.

Orangutani

Den 16.

Vůbec se nám nechtělo z postele. Klasicky. Převalovali jsme se v krásném žluto-modro-zeleném batikovaném povlečení a pomalu už se rozednívalo. Z ostatních klotoků u mola už byl slyšet šramot a my museli také vylézt z pelechu.

         Po snídani jsme se umyli  a pořádně na sebe nastříkali repelent, abychom byli chránění před dotěrnými velkými komáry. Poncio nás varoval, že si do džungle máme vzít něco světlého, protože komáry nejvíc přitahuje černá barva (sám měl ale na sobě černou košili). To mě velmi překvapilo, tak jsem si vzala své nejsvětlejší tričko a dlouhé modré kalhoty, abych působila pro komáry nenápadně.  Myslím, že to pomohlo. V devět hodin nás čekala další zastávka na krmení orangutanů.

         Šli jsme po menším, vyvýšeném dřevěném mostu a už na nás čekaly opičky. Nejspíš byly zvědavé a přišly se na nás podívat přímo k molu. Jedna si dokonce škádlivě hrála s průvodcem. On jí chtěl dát banán, ale když se za ním rozběhla a chtěla mu ho vzít, tak banán schoval za zády. Opička chvilku počkala, než banán zase ukáže a pak se ho snažila znovu získat. Nakonec jí to přestalo bavit a přišla ke mně a sedla si mi k nohám! Ještě chvilku jsme je pozorovali, jak skáčou z větve na větev, nebo se znuděně drbou a převalují se na můstku. Poncio naši skupinku vyfotil u vchodu do parku s jedním orangutanem a ukázal nám své ručně vyrobené náramky z trávy. Měl pro každého jeden a navlékl nám je na ruku pomocí igelitového sáčku, snadněji jsme je tak provlékli přes dlaň. Moc se mi ten můj líbil.

         Poté jsme došli k domku rangera a dali jsme se dál cestičkou pralesem až k místu, kde bylo krmení. Opičky tam měly takovou vyvýšenou plošinu, kam jim ochránce z rezervace nasypal banány, a my ze vzdálenosti několika metrů pozorovali, jak ovoce jedí. Průvodci orangutany zase svolávali pokřiky. Jeden větší samec už netrpělivě procházel okolo a čekal na zřízence s banány. Nakonec se přece jen dočkal. Dokonce dostal i misku mléka, jenže když přišly i samice na jídlo, tak každou odháněl. Jedna opičí mamča už z toho byla zoufalá a chytla ochránce za ruku, aby jí dal jídlo pro malého drobečka, který se jí pevně držel u břicha. Ochránce tedy vzal druhou misku s mlékem jen pro ni a podal jí i nějaké banánky.

         Když se samec najedl a odešel, přišla další samice s větším opičátkem, které se vrhlo na misku s mlékem. Jenže za nimi šel ještě větší samec a dožadoval se té misky. Opičátko bylo ale mazané a rošťácké a nechtělo si nechat misku vzít. Rychle s miskou ucuklo a celý obsah mléka se vylil. Velký samec se naštěstí nerozzuřil, jen si sedl na stranu a vybíral si šťavnaté banány. Opičátku to ještě nejspíš nestačilo a šikovně doráželo na velkého samce. Bralo mu jeho banány. Jenže jeho mamča to už nemohla vydržet a chytla malého za nohu a pevně ho držela, aby už nemohl dělat lotroviny.

         Všichni jsme se té lumpárně nasmáli. Opice jsou velmi chytrá zvířata a je zábavné se na ně dívat, protože dělají všemožné opičárny. Dokonce je na jejich obličeji dobře poznat mimika, když se radují, něco chtějí nebo mají strach. Poncio nám dokonce řekl, že jednotlivé opičáky podle obličeje rozezná.

         Když se všichni orangutani najedli, divoké prasátko přišlo sežrat slupky a my se vrátili zpět na loďku, kde už na nás čekalo pohoštění. Dostali jsme plechovku Coca-Coly a dvě balení kokosových chipsů. Lodníci nahodili motor a jeli jsme dál. Tentokrát se už řeka začala zužovat a voda už nebyla tak hnědá a kalná. My jsme se rozvalovali na posteli a křesílkách. Nechávali jsme se chladit vánkem a nabíjeli jsme veškerou techniku. Museli jsme se dobře připravit na další lovení foteček.

         K obědu jsme dostali rybičky, zeleninu, sójové placičky, slepená semínka s fazolkami a zelené kousky sladkého ovoce. Pomalu jsme vše ani nestačili spořádat, když nás už průvodce popoháněl, abychom stihli další krmení na třetí a poslední zastávce naší výpravy.

         S plnými pupky jsme vystoupili na dřevěné molo a šli jsme po ztrouchnivělých dřevech do džungle. Trochu jsem se bála, protože jsem k mostu necítila důvěru, a hlavně už byl několik metrů nad zemí. Někdy tu bývá opravdu hodně vody, ale při naší návštěvě ji bylo naopak velmi málo. Prošli jsme rangerovým územím a Poncio nás zavedl do informační budovy a vysvětloval nám něco o pralese, rostlinách, orangutanech. Ukazoval nám fotografii ženy, která se jako první zasloužila o výstavbu rezervací a hlavně o ochranu orangutanů proti pytlákům. Viděli jsme rodokmen největšího samce, který tam žil a fotografie jeho potomků. Na Borneu prý žije kolem 48 tisíc orangutanů a v oblasti, kde se pohybujeme, je jich kolem 10 tisíc. Poncio nám říkal jména hlavních samců - Albert, Tom a Samson. Hlavní samci, „králové“ džungle, se poznají podle toho, že jsou mohutní a mají výrazné, velké hrdelní vaky. Dožívají se i 60 let. Měří kolem 1,5 metru a váží až 90 kg. Ovšem rozpětí paží může dosahovat až tří metrů. To musí být vážně něco, když vás takový opičák chce obejmout.

         Došli jsme k místu krmení a posadili se na dřevěné lavičky. Připadala jsem si trochu jako v kině. Průvodci zase začali svolávat opičky, jenže než vůbec přišel chlapík s banány, tak začalo děsně pršet. Už z dálky jsme slyšeli hukot deště, a tak jsem si schovala foťák a průvodce nám půjčil pláštěnku a jeden deštník. Stejně jsem ale byla promočená.

         Jako první si pro banán došel malý gibon. Narval si pusu třemi banánky a do jedné ruky si vzal další. Obratně vyšplhal do koruny stromu, a když banán oloupal a snědl, slupku hodil ze stromů dolů po prasátku, které už na mlsku čekalo. Gibon zase snědl další banán a hodil ho po prasátku dolů.

Opice, giboni, opice, giboni… jaký že je v tom rozdíl? Je to jednoduché. Giboni nemají ocas, kdežto opice ano. Ale teď zpátky k vyprávění...

         Přišel velký samec, sedl si na posed ke hromadě banánů a otočil se na nás zády. Ti velcí to tak dělali často. Asi nestáli o okukování a focení. Pak přišly mamči s dětmi. Jedna měla dokonce malého za krkem na zádech. Malí vypadali děsně rozkošně. Mokli jsme a sledovali, jak si baští, a pak jsme si všimli jednoho orangutana vysoko na větvi, který si utrhl kus větve s listy a dal si ho nad hlavu, aby na něj taky nepršelo. Zadumaně si držel bradu a asi přemítal, jestli má riskovat promoknutí za pár banánů. Nakonec asi usoudil, že raději zůstane v suchu, přelezl na jinou větev a stále si držel nad hlavou svůj deštník z listí.

         Když už jsme chtěli odcházet, tak největší samec vylezl až do špičky koruny stromu a divoce ji rozhoupal. Divili jsme se, že ty slabé větve pod ním neprasknou, ale orangutan si byl nejspíš jistý tím, co dělá, a stále víc se rozhoupával.

         My jsme se vrátili zpět do lodi zablácenou cestou. Z kluzkého dřevěného mostíku jsem měla ještě větší obavu. Průvodce nám říkal, že když je období dešťů, tak tam stoupne hladina vody až nad kolena. A ukazoval nám po cestě v korunách spletená hnízda, které si orangutani staví každý den na jiném místě.

Přelezli jsme do klotoku a převlékli se z mokrých věcí. Dostali jsme kokosový koktejl s ovocem a ledem a opečené banánky ve strouhance s čokoládou. Začínali jsme se docela děsit, kolik tu určitě přibereme, ale chtěli jsme si tu vše vychutnat.

Museli jsme vyrazit k přístavu, protože Fardi nám slíbil ještě jednu noc na palubě místo ubytování v hotelu, za to že jsme přijeli později. Cesta trvala tak čtyři hodiny a my jsme požádali o společnou fotku s průvodcem a naší kuchařkou. Taky jsme se převlékli do teplého oblečení, protože po dešti a chladném vzduchu, který loďka rozrážela, nám byla zima. Než jsem se vysprchovala a převlékla do dlouhých kalhot, tak jsem jen na levé noze měla čtrnáct štípanců. Adam se mi smál, že vypadám jako čtrnáctitečná beruška.

K večeru nám lodníci připravili postele. Když jsme zakotvili u přístavu, tak nám Poncio pustil film o dvou rozdílných orangutanech. O orangutance Princezně, která byla odmala vychovávána lidmi a naučila se mluvit posunky, zatloukat hřebík a jezdit na člunu. A o samci Kusasi, kterému lovci zabili matku, a on sám dokázal přežít v džungli. Dokument byl zajímavý, ale zároveň i smutný.