Den 21.
Vypnula jsem zvonění mobilu a spala ještě další tři hodiny. Adam vedle
mě odpočíval, myslela jsem si, že taky ještě spí, ale jen čekal, až se vzbudím
já. A tak jsme oba čekali, než ten druhý zavelí, že už je čas vstávat. Ale
myslím, že jsme oba chtěli jen ležet v měkkém povlečení a už se nevracet do
nepřetržitého frmolu města.
Necítila jsem se
odpočatě, což bylo divné. Děsně mě bolely nohy a boky z včerejšího chození. A
měli jsme oba děsný hlad. Jenže když jsme se konečně vyhrabali z postele a z
hotelu, tak jsme zjistili, že naše ověřená restaurace je zavřená. Museli jsme
najít nějakou jinou. Líbil se nám jeden menší podnik, kde jsme si dali kuře s
rýží. Bylo mi naprosto jedno, jak to maso vypadá a že rýže je suchá. Prostě
jsem to do sebe naházela a docela mi to i chutnalo.
Metrem jsme přejeli tři
stanice a vystoupili hned u brány botanické zahrady. Glórie nám o ní včera
vyprávěla, protože tam pracuje s nemocnými zvířaty. Chtěli jsme zase uniknout
do přírody, a navíc mě hodně zajímala zázvorová zahrada, kterou jsem nikde
jinde neviděla. Ovšem celý den poprchávalo a my si s sebou nevzali bundy,
protože jsme je zabalili do krosen a nechali na recepci, až večer budeme
přejíždět na letiště.
Chodili jsme v tom
dešti a občas se zastavili pod informační budkou. Nějaký vysmátý turista se nám
posmíval, že nemáme deštník. Prošli jsme si Evoluční zahradu, kde jsme
postupovali po geologických obdobích do minulosti. Viděli jsme obří kapradiny,
stromy spálené sopečnou činností, stopy obřích ještěrů a obydlí pravěkých lidí.
Moc se mi líbilo, jak bylo okolí propracované. Krajina opravdu budila dojem, že
se nacházíme o miliony let zpátky.
Přešli jsme do zahrad s
bambusem, který měl červené výhonky. Vzali jsme to skrz zahradu s deštným
lesem. Potkávali jsme houfy dětiček s deštníky, které v botanické zahradě byly
na výletě. My jsme tam tak mokli a přemýšleli, co dál. Pak jsme si všimli, že
na nás volá paní z restaurace a v ruce držela dvě igelitové pláštěnky. Moc jsme
jí poděkovali, že nás zachránila před úplným promočením a mohli jsme tak ještě
obejít zázvorovou zahradu, která byla na plánku nejdál. Překvapilo mě, jak
zázvor vypadá, protože já znám jen tu část hlízy (kořene), kterou si krájím do
čaje. Líbila se mi tato rostlinka s nápadným červeným květem na tenkém stonku.
Zajeli jsme do naší čtvrtě Malá Indie, našli poštu a dali si před letem
ještě večeři. V šest hodin jsme měli sraz před hotelem, vyzvedli jsme si batohy
a metrem přejeli na letiště. Zrovna jsme chytli špičku a metro bylo snad po
okraj narvané lidmi. A my ještě s těmi velkými batohy na zádech… jako sardinky.
Odlétali jsme v deset
hodin a z okénka jsme pozorovali zářivá světla města, která mi teď připomínala
zlaté náušnice Indek. Letěli jsme deset hodin a čtyřicet sedm minut a pro mě to
bylo docela peklo, protože jsem nemohla usnout. Už jsem nevěděla, jak si mám
sednout, a tak jsme se s jedním pánem střídali o chození v uličce. Taky jsem si
omylem přivolala letušku, když jsem chtěla vypnout film, ale dotyková obrazovka
byla špatně nastavená a po kliknutí se mi označilo úplně něco jiného. Docela mě
to štvalo, nakonec jsem sluchátka vyndala z přehrávače, protože mě z nich ještě
víc bolela hlava.
Žádné komentáře:
Okomentovat