Southern Ridges

Den 20.

Ráno jsem se cítila zase odpočatě. Včera večer už jsem na sobě pociťovala silnou únavu, ale dnes se cítím opět svěží. Připravená na nové zážitky. Dnes jsme měli v plánu dojít do Southern Ridges. Do jihozápadní části Singapuru, kde pobřeží lemuje velký nákladní přístav s nekonečnou hradbou kontejnerů. Vede zde lanovka spojující vrcholek Mt. Faber se zábavním ostrovem Sentosa.

           My jsme se vydali po turistické stezce Southern Ridges, která vede přes řadu zajímavých mostů a protíná několik parků. Můžeme projít džunglí a přitom být stále ve městě. Trasa má devět kilometrů a my už se nemohli dočkat, až vypadneme někam do přírody. Přejeli jsme tedy metrem na začátek a vyšplhali po nekonečných schodech v lese až na pahorek k lanovce. Pak jsme vstoupili na nádherný vlnitý most s názvem Henderson Waves. Procházeli jsme po dřevěné podlaze a kochali se výhledem na mrakodrap v dálce. Most byl zavěšen ve výšce 36 metrů nad zemí, a když na něm stojíte, ani vám tak nepřijde, že se vlní. Myslela jsem si, že půjdu po vlnitém povrchu nebo budu zdolávat kopcovitý tvar podlahy, ale to co opravdu tvoří vlny, jsou jen zvláštní přístřešky. Když se vykloníte přes zábradlí, na začátku mostu uvidíte, že kopulovité přístřešky vytváření jednu velikou zvlněnou vlnu. Tato stavba se povedla. Skvělý nápad!

           Pokračovali jsme dál džunglí po klikatém mostě, který vedl korunami stromů. Most byl vyroben z ocelové drátěnky, takže když jsme se podívali pod nohy, viděli jsme jen zeleň o pár pater níž. Celou dobu, když jsme procházeli po stezce, jsme slyšeli nejspíš nějakého cvrčka, který vydával zvuk jako vrtačka u zubaře. Pojmenovali jsme po vrtačkovník.

           Most nás zavedl do botanických zahrad, kde jsme se podívali do zahrady motýlů, jedlého ovoce a palem. Na dětském hřišti jsme vyzkoušeli otáčecí zvětšeninu hry bludiště a dostali jsme kuličku do cíle. Ale byla to fuška.

           Došli jsme na konec a pak se vraceli zpět. Udělali jsme odbočku na terasovitou zahradu, kde byly nádherné květiny a létaly nad nimi vážky. Hledali jsme sochu Merliona, která byla zakreslená na mapce. Ale nenašli jsme. Chodili jsme pořád dokola a nikde nebyla.

           Vrátili jsme se na stanici lanovky a upoutal nás most u restaurace, který byl ověšen zlatými zvonečky, na kterých byly napsány milostné vzkazy nebo přání. Na konci mostu byl zavěšen velký zvon a byla u něj napsána legenda, která říkala, že když na něj zazvoní dva zamilovaní lidé, budou mít spolu navěky šťastný život. Chytla jsem s Adamem za provaz od zvonu a společně jsme zvon rozkývali a jeho srdce s hromovým cinknutím narazilo do železa okolo.

           U pokladny lanovky jsme se dozvěděli, že můžeme po šesté hodině jet za dětský vstup, což nám vyšlo vhod, protože cena za cestu lanovkou nebyla zrovna nejnižší. Pomalu se stmívalo a nám se naskytl krásný pohled na rozsvícené město a ostrov Sentosa, kam jsme měli namířeno. Na ostrově je obrovský lunapark, ale večer z výšky vypadal opuštěný a spíš na nás působil jako děsivý Jurský park. No, naštěstí jsme tam nenatrefili na žádného dinosaura, kromě několika soch, které vypadaly spíš roztomile než nebezpečně. Procházeli jsme se po pláži, kde zrovna studenti z vysoké měli seznamovák, a pak jsme si koupili úžasnou kokosovou zmrzlinu. Pán v obchodě nám rozpůlil kokos, kokosovou vodu nám nalil do kelímků a do skořápky nám dal jeden kopeček zmrzliny a obsypal ho oříšky. Ujídali jsme pak zmrzlinu a zároveň dlabali ze skořápky čerstvou kokosovou dužinu.

           Bylo úžasné vidět osvětlené mrakodrapy a lodě plující k přístavu po moři. Svezli jsme se lanovkou po ostrově a pak zpátky na Mount Faber, kde jsme začínali. Museli jsme z kopce sejít po schodišti k metru, jenže po celé stezce nebyly žádné lampy. Ještě že jsme měli baterku na mobilu, která nám slabým kuželem světla svítila na cestu.

           Koupili jsme si jízdenku na metro a domluvili se, že se ještě podíváme na osvětlené stavby kolem zátoky Marina Bay. Hlavně nás zajímalo, jak vypadá mrakodrap Marina Bay Sands. Přejeli jsme několik zastávek k té nejbližší, a pak se museli zorientovat ve městě. Nevěděli jsme, na jaké straně metra jsme vystoupili, ale naštěstí jsme s sebou měli mapu. A pak jsme konečně došli k vodě… Wow! Nádhera! Mrakodrapy se odrážely ve vodní hladině a poblikávaly všemi barvami. Procházeli jsme se po nábřeží a jen si užívali překrásný výhled, který se nám naskytl. Na všechno dohlížela bílá socha Merliona chrlící vodu z velké tlamy. Hříva mu vlála ve vánku a šupiny na ocasu mořské panny se leskly zlatým světlem.

Obešli jsme nábřeží až k mostu DNA a vyhlídkovému kolu. Mysleli jsme, že někde seženeme něco k snědku, protože jsme od oběda nic nesnědli, ale všude už to žilo nočními bary a tam jsme zacházet nechtěli. Vrátili jsme se metrem do Malé Indie k hotelu, ale i tam naše restaurace byla zavřená. Nebylo divu, byla už pomalu půlnoc. Na ulici před výtahem do hotelu stál automat s plechovkami džusů. Koupili jsme si jedno pitíčko s příchutí aloe vera, protože jsme věděli, že v něm jsou kousky dužiny. Čirá zoufalost.