Den 22.
K snídani jsem dostala čokoládový dortík a jogurt s müsli. Mňam, müsli,
tak se mi stýskalo! Á, moje vločky.
V pět ráno jsme
přistávali na letišti v Istanbulu, kde jsme ještě dvě hodiny čekali na let do
Prahy. Maminka mi psala, že před několika dny byl v Turecku pokus o převrat a
bylo i obsazené letiště. Když jsme tam přiletěli, ani se mi nezdálo, že by se
tam dělo něco nenormálního. Kontroly byly všechny stejné a sem tam se mihl
nějaký policista, ale nic vážného. Všechno šlapalo, tak jak mělo.
Chtěla jsem se ještě
vyspat na lavičce u brány pro nástup do letadla, ale vedle nás si sedla rodinka
Čechů a nahlas se bavili o jejich cestování. Překulila jsem se a podívala se,
kdo to tam tak hlučně řeční. Se zvednutým obočím jsem se usmála na Adama a tomu
hned došlo, co si myslím. Vedle nás sedělo asi pět macatých řízků. Ach jo, to
české stravování!
Několik minut před
letem nám skupinka brazilských zpěváků zpříjemnila čekání zpěvem a hraním na
kytaru. Všichni se smáli a měli takovou tu správnou brazilskou náladu. Byla to
veselá kupa lidí. Ostatní cestující se po chvilce začali hýbat do rytmu a
přišel i chlápek v uniformě z letadla a fotil se s nimi.
V sedm hodin jsme mohli
do letadla a já s Adamem jsme měli nešťastně sedadla přes uličku a vedle nás
seděli ti řízci. Měli snad tisíc kilo. Když jim letuška podávala tác s jídlem
na sklopenou sedadlovou poličku, ani se tam břichem nemohli vejít. Prostě si
museli vyhodit to břicho na tu poličku a stísněně se najíst.
V devět hodin jsme přistávali na letišti v Praze. Ještě než
jsme vyšli z chobotu, tak nějaký servisák nám na přivítanou zahlásil: „No, ty
vole.“ Tutově jsme byli doma. V hale na nás čekala ochranka, která kontrolovala
pasy, a pak jsme ještě znovu museli projít kontrolou pasů přes automatické
přístroje, abychom se dostali k zavazadlům, a pryč z letiště. Většině lidí to
nešlo a byly s tím jen starosti a vztekání. Nám se to naštěstí podařilo, než to
tam jeden starší děda omylem zablokoval.
Kufry nám jezdily po páse, ale nebyl mezi nimi ten můj. Byla jsem trochu
nervózní, co mi tam s ním dělají. Po několika minutách se ale objevil na páse s
další várkou zavazadel. Měla jsem ho a byl v pořádku. Nikdo se mi v něm
nevrtal.
Procházeli jsme letištěm k východu. Kolem stáli lidé se čtvrtkami
papíru, na kterých bylo napsáno jméno dotyčného, který měl přiletět. Na nás
takhle nikdo nečekal, ale hned jsem mezi lidmi zahlédla mamku a hned vedle stál
i děda. To bylo přivítání!
Po příletu a setkání se s rodinou jsme se podívali do zoo, jenže zvířata
tam mi přišla vyhublá a hodně smutná. Opičky se choulily ve stínu, protože na
jejich celý výběh pražilo slunce. Vůbec jsem v nich nemohla poznat opice, které
jsem viděla dovádět v džungli.
Byla změna se vrátit. Všichni se mi zdáli být odtažití, neosobní a tak
děsně nevrlí. Nikoho jsem už nepřevyšovala, byla jsem zase se svými 168
centimetry malinká mezi vyčouhlými Evropany. Ale hlavně mě překvapilo, jací
jsme všichni válečci. Vážně, nikdy mi nepřipadalo, že bychom byli nějak extra
tlouštíci, ale proti štíhlounkým lidem v jihovýchodní Asii to byl sakra rozdíl.
Když jsme projížděli Prahou, zdála se mi šedivá a prázdná. A najednou
jsem začala pociťovat stesk. Chtěla jsem se vrátit za těmi světýlky mrakodrapů,
za bujnou zelení džungle, za příjemnými lidmi.
Ale všechno má své výhody a nevýhody. A doma je doma. Hlavně teď můžu
mít k snídani každé ráno ovesné vločky!
Žádné komentáře:
Okomentovat