Singapure - Koloniální čtvrť

Den 3.

Budíček nám zazvonil v sedm hodin a nám se vůbec nechtělo vstávat. U nás byla jedna hodina v noci a my spali, jako když nás do vody hodí. Bohužel nám ale budík oznámil, že tam, kde jsme, už svítá a musíme chtě nechtě vylézt zpod tenkých prostěradel.

„Kolik mám nastavit na klimatizaci pro spaní?“ ptal se mě večer Adam.

A já jsem jen tak odpověděla: „21°C je taková běžná pokojová teplota.“ Ano, 21 je běžná teplota pokoje, ale u nás! Nedošlo mi, že v Malajsii je běžná teplota 36°C a že v tak klimatizované místnosti se brzy budeme klepat zimou. Museli jsme tedy vstát a přehodit teplotu na 27°C, ale po chvilce jsme se naopak probudili děsně zpocení. Už mi to bylo jedno, chtěla jsem prostě jen spát.

A teď jsme museli vstát. Obléknout a vyrazit na snídani. Zašli jsme přes ulici do restaurace, kam chodili rádi místní. Z nabídky jsme rozeznali dva typy nudlí a volské oko. A tak když jsme přišli na řadu, tak jsme řekli, že chceme to samé jako všichni ostatní. Kuchař jen kývl. Na talířek nám nandal tlusté nudle, slabé nudle, lžičku pálivé omáčky, tofu a vajíčko. Tradiční snídaně, kterou bychom si my dali spíš tak k večeři. K pití jsme si dali vodu a kopi ice – ledovou kávu.

         Vydali jsme se do centra města, neboli do Koloniální čtvrti plné mrakodrapů. Prošli jsme okolo nábřeží, kde nás v poledne stihl liják. První tropický deštík. Nebe se plnilo černými mraky a místní z restaurací pobíhali, aby včas sklidili křesílka z verand. My jsme se ještě prošli podívat do parku, a když se začal zvedat vítr, začala jsem se strachovat o foťák, který za žádnou cenu nesměl promoknout. Spadly první kapky a my se rozeběhli do nejbližšího podloubí a jen, co jsme zaběhli dovnitř, tak se spustil rychlý a prudký déšť. Čekali jsme, než ustane, ale stále přidávalo. Sedli jsme si na kamenné schody a pozorovali na stěně dvě žluté ještěrky. V podloubí s námi čekala ještě nějaká rodinka, dva zmoklí turisté s cyklistickými koly a pospávajícími silničáři. V Singapuru většina zedníků, stavitelů, silničářů, apod. pracuje v noci, protože přes den je velké horko a dusno nebo prší.

         
Po nějaké době déšť ustal a padaly jen drobné kapky. Rozhodli jsme se pokračovat podél pobřeží dál do centra. Obklopovala nás spousta mrakodrapů. V jednom podloubí, kterým jsme procházeli, byla socha od malíře Dalího. Na podstavci byl vyobrazen Newton a padající jablko. Šli jsme okolo slavného hotelu Raffles a už z dálky byla vidět futuristická Marina Bay Sands. 
Marina Bay Sands nepatří k nejvyšším mrakodrapům, ale k nejbohatším. Rozhodně na první pohled zaujme svou architekturou. Celý komplex se skládá ze tří budov, které tvoří pilíře pro velkou terasu připomínající tvarem loď. Na terase je vybudován bazén, kasino a park s šesti sty druhy květin. Můžete tak popíjet drink, opalovat se na lehátku pod palmami a v bazénu se z výšky dvě stě metrů kochat nádherným výhledem – na jedné straně shlukem mrakodrapů obchodního centra a na druhé mořem s loděmi kotvící v největším přístavu světa. Pro turisty, kteří nejsou ubytování je vymezena jen část plošiny. Pokud chcete navštívit všechny divy Marina Bay Sands musíte strávit noc v jednom z 2 560 luxusních pokojů a zaplatit v přepočtu jedenáct tisíc korun.

         Procházeli jsme dál čtvrtí, až jsme došli i k soše Merliona. Merlion je symbol Singapuru. Má hlavu lva a ocas mořské panny. Vypadá trochu prapodivně, ale výhružně.

O Merlionu existuje řada legend. Jedna z nich vypráví o sumaterském princi, kterému král předal vládu a svou zlatou korunu. Jednou při lovu uviděl nový král přes řeku neznámou zemi a rozhodl se, že zde postaví město. Svolal bojovníky a námořníky, kteří s ním odpluli prozkoumat uzení, jenže v noci se strhla prudká bouře. Nebem létali blesky a lodí cloumali obrovské vlny a z hlubin se vynořil velký mořský had. Král věděl, že nemohou sílu hada překonat a tak sejmul z hlavy svou korunu a hodil jí do tmavého moře. Byl to dar pro krále moře, který korunu přijal, zahnal hada zpátky do hlubin, uklidnil vlny a nechal loď proplout. Posádka se vylodila na pláži, ale když se chystali projít do džungle, vyskočil zpoza stromů velký lev. Jeho hříva se leskla ve slunci a z jeho tlamy se ozývalo nepříjemné vrčení. Král se ale nezalekl, podíval se lvovi do očí a v tu chvíli oba našli porozumění. Lev pohodil svou hřívou a utekl zpátky do džungle a nikdo o něm už neslyšel. Král na jeho počest nechal pojmenovat město jako Singapore, což ze sanskrtu znamená lví město.

Další legenda vypráví o tom, že Singapore byl zasažen ničivou bouří, ale z moře se vynořil Merlion a se svými pomocníky z hlubin bouři utišili.

Přes řeku se leskne most připomínající lidskou DNA, který mě zaujal nejvíc. Udělali jsme si spoustu fotek.

Prošli jsme okolo velké fotbalové tribuny a hřiště plovoucího na vodě. Okolo byly natažené sítě, co kdyby si míč chtěl najednou zaplavat místo zápasu. Vydali jsme se po elegantním mostu pod Muzeum umění, které už z dálky připomínalo velký bílý leknín. Obcházeli jsme muzeum parkem, kde byla vystavěná malá jezírka s lekníny všemožných velikostí a barev. Pozorně jsme se na ně dívali a někdy i pod modrou hladinou zahlédli zlatý odlesk rybek.

Za Marina Bay Sands se rozprostírá velká plocha botanických zahrad. Rozloha činí asi 101 hektarů a na jejich vybudování padla 1 miliarda singapurských dolarů. Ale stálo to za to! Na první pohled mě hned uchvátily velké fialové konstrukce - stromy porostlé rostlinami. Adam mě ovšem vyvedl z omylu. Tyto krásné stavby jsou ve skutečnosti mohutné výfukové parní turbíny, které vyrábějí elektřinu potřebnou pro chlazení dvou skleníků. Celé zahrady jsou navrženy ale velmi ekologicky. Supertree Grove (turbíny) jsou poháněny biomasou, takže jsou šetrné k přírodě. My jsme si zaplatili vstup na OCBD Skyway, což je most mezi stromy ve výšce 22 metrů. Je z něj pohled na celé zahrady. Když jsem pak stála ve výšce korun stromů Supertree Grove, připadala jsem si jako bych byla na planetě Pandora z filmu Avatar. Bylo to všechno až neskutečné.

Po vyhlídce jsme se rozhodli si projít některé části zahrad. Viděli jsme část s kaktusy, tropickým ovocem, čínskou a indickou zahradu, dětský koutek s vodotrysky na osvěžení, sochu Planet – levitující spící miminko. Prošli jsme se podél řeky, kde z vody čněly dvě obří vážky a mezi křídly jim seděla malá postavička dítěte, které chytalo do síťky na motýly další hmyz. No, nádhera!

Sluníčko žhnulo. Byla jsem zpocená totálně všude. A kručelo mi v břiše. Škroup, škroup. Oběd jsme za cestou po divech světa úplně vynechali. Ale brzy se to tak stalo denním rituálem a někdy jsem neměla chuť si dát pomalu ani večeři. Dotěrnější než sluníčko byli komáři v zahradách. Nevzali jsme si s sebou repelent a neustále se rukama oháněli kolem sebe a snažili se odehnat hmyzáky.

Před večerem jsme udělali poslední zastávku v Singapore Flyer – obřím vyhlídkovém kole. Jako má Londýn své London Eye, Las Vegas má High Roller nebo Paříž Roue, tak i Singapur má své 165 metrové obří kolo. Jeli jsme takovou podivnou kapslí a dívali se pozorně do dálky. Byla krásně vidět Koloniální čtvrť, moře se spoustou lodí přepravujících kontejnery se zbožím a rozsáhlé obytné čtvrt a předměstí.

Domů jsme se vrátili metrem a ještě předtím zašli na večeři. Můj žaludek už se nemohl dočkat. Byla jsem ucaptaná, spálená od sluníčka, pokousaná komáry, žíznivá a hladová. S úlevou jsem dosedla na plastovou stoličku. Objednali jsme si tradiční jídlo: kopu suché rýže, fazolky, zelí s houbami, osmažené buráky s malými rybičkami a vepřové kostičky smažené na sladko. Musím říct, že jsem nikdy neměla výhrady proti tomu sníst rybu. Ale pak jsem kousla do rybiček, které měli tady. Jejich chuť mi přišla tak stokrát znásobená a odporná.

Naštěstí jsme to ještě šli zajíst plátky melounu a někdo si dal i durian.