Melaka

Den 4.

         Vstávali jsme brzy, abychom se stihli v klidu nasnídat, protože nás čekala pětihodinová cesta autobusem do města Melaka. Znovu jsme zašli do podniku, ve kterém jsme byli i předešlé ráno. Zase jsme dostali tlusté nudle, slabé nudle, lžičku pálivé omáčky, ale tentokrát jsme si k tomu dali zeleninový závitek. Pomalu jsem začínala nudle nenávidět, přišlo mi, že nic jiného si vybrat nemohu. Jen samé nudle, rýže, nudle, rýže… stále dokola.

         Autobusem bylo cestování příjemnější, i když řidič pustil klimatizaci a my se museli zabalit do teplých mikin. Po 100 km jsme vystoupili na celnici a čekali asi hodinu ve frontě. Docela jsem se bála těchto míst, protože jsem ještě tolik nerozuměla anglicky a hlavně jsem si v hlavě nemohla sesumírovat větu, kterou bych chtěla odpovědět. Děsila mě představa, že by na mě celník něco cize vybafl, nechtěl mě pustit dál a přitom by moje skupina čekala už za celnicí. Naštěstí to vždy šlo dobře. Podala jsem pas úředníkovi, on si ho oskenoval. Pak jsem přiložila prsty na skener otisků a nakonec se nechala vyfotit malou kamerou. Zřízenec mi za šikovnost dal razítko do pasu a já mohla projít. Brnkačka.

          Ostatní cestující v autobuse na nás už netrpělivě čekali. Nejspíš to byli všichni místní. Usadili jsme se na svých místech, jenže jen co se autobus rozjel, tak zase zastavoval u malajské celnice. Tentokrát kontrolovali i zavazadla. Ale místní zaměstnanci to brali jako běžnou nudnou rutinu a spíš si vyprávěli vtipy, než že by přesně hlídali co má kdo v batohu.

          Po několika hodinách a několika modřinách na čele od okénka, kdykoli jsem usnula a únavou mi spadla hlava (Ke svému úděsu jsem zjistila, že spím s otevřenou pusou. Jsem to ale slinta.), jsme byli na místě. Když jsem vystoupila, polilo mě ještě větší vedro, než jaké bylo v Singapuru. Vzali jsme si taxík ke guest housu. Chvilku to náš šofér hledal, ale pak nás vyhodil v jedné uličce. Když jsme vešli do hotýlku, po oranžových stěnách byly vymalovány různé běžné výjevy, ale většinou se kresby týkaly nějakých staveb. V pokoji jsme měli jen obří dvoulůžkovou postel, okno do ulice s dřevěnými žaluziemi, větrák a ještěrku. Byla jsem ráda, že zase nebudeme mít místnost vychlazenou a nebudeme se klepat zimou pod tenkými přikrývkami. Větrák byla příjemná změna. A ještěrka, která nám sem vlezla oknem dovnitř, vylezla ještě dřív, než jsme ji stačili vyfotografovat. Asi nestála o další zvědavé turisty.

         Po ubytování jsme si chtěli zajít na večeři, ale místní tu jedí o hodně později. Podezřívám je, že vůbec neobědvají, protože většina restaurací přes poledne nevaří nebo je kompletně zavřená. My jsme si naštěstí dali alespoň pitíčko – černý čaj s mlékem a ledem. Nejsem zvyklá si dávat do čaje mléko a ještě ho pít úplně studený, takže mě tato kombinace příliš neoslovila. Ale nebyla špatná, to ne, jen jiná. Jako všechno tady.

         Vzali jsme si foťák a vyrazili lovit hezké vzpomínky do centra města, kde se nacházela spousta památek chráněných organizací UNESCO. Nejzajímavější bylo červené náměstí i s okolními červenými uličkami v blízkosti. Akorát všude jezdily přezdobené kýčovité rikšy (bicaky), které za jízdy nahlas hrály písničky. A ne, že by jich tam bylo třeba deset, na celé náměstí jich tam mohlo být klidně i padesát. Umíte si představit ten děs? Za žádnou cenu bychom se tím nenechali svézt. Ani kdyby byl vozíček vyzdoben Hello Kitty, Frozen nebo Pokémony. Museli jsme se tomu jen smát.

         Pokračovali jsme dál po nábřeží a navštívili pirátskou repliku lodi, ve které bylo i muzeum námořnictví. A na tržnici jsme si koupili legrační dřevěné žabky, které na hřbetě měly ostny, a když se po nich přejelo klacíkem, tak vydávaly zvuk jako opravdové kuňkání. Obchodník s námi neustále smlouval a ukazoval nám žáby v různých velikostech. A tak jsme se nakonec nechali ukecat a dvě malé žabky si koupili.

         Když jsem procházela tržnicí dál bočními uličkami, musela jsem si někdy před nosem držet dlaň. Někdy to tam totiž děsně páchlo. Okolo chodníku vede kanalizace pod betonovými deskami a není zrovna schovaná, jako u nás v hloubce pod zemí v skoro neporušitelném potrubí. Hlavně u nás co není vidět, taky nesmrdí. U nich je to vidět, neopatrností se dá do hlubin stoky i spadnout a nelibá vůně se mísí s pachem pouličních stánků. Někdy je to dost humus, zvlášť když zavítáte do rybí tržnice. Nemůžu si pomoct, já ty ryby tady nemůžu ani cítit.

         Ale líbí se mi tu promíšenost tří hlavních skupin náboženství – buddhismu, hinduismu a islámu. Pořád je na co se dívat, pořád jsou tu zvláštní skupinky lidí. Vypadají jinak a chovají se jinak. Moc nesympatizuji se zahalenými muslimskými ženami a jen v myšlenkách si říkám, že jsem se narodila na tom správném místě a teď si ve třiceti stupňovém vedru můžu nosit šortky. Ale docela by mě zajímalo, co nosí pod těmi mundůry. Adam se smál, když jsme procházeli okolo obchodu Victoria’s Secret a luxusní krajkové prádélko pastelových barev si tam vybíraly ženy zahalené od hlavy až k patě. Asi romantičky.

         Po obchůzce jsme zašli do indické restaurace. Ještě nikdy jsem indickou kuchyni neochutnala, tak jsem byla zvědavá. Adam mě upozornil, že Indové mají rádi hodně pálivá jídla, a tak jsem raději zvolila středně pálivé. Kuchař měl trochu problémy s angličtinou a s tím si naši objednávku  zapamatovat. Trochu se mu pletlo no spicy, less spicy a jen spicy. Nakonec se nad naším stolem rozkašlal, vyprskl: „OK“ a zmizel.

„OK“, řekla jsem si v duchu. Možná jsem si vážně měla nechat dát víc očkování. Po nějaké chvíli nám ale donesli jídlo, které vypadalo báječně. Já jsem si dala nudle s dvěma druhy masa, zeleninou a vajíčkem. Bylo to dobré, ale i když jsem měla jen mírně pálivé, tak mi hořela pusa a začalo mi téct z nosu. Naštěstí v restauraci byla i umyvadla a ubrousky na utření. Ale mít s sebou papírové ubrousky nebo kapesníky se nám po zbytek cesty velmi vyplatilo. Ne jen kvůli pálivému jídlu, které nám doslova protáhlo dutiny, ale i kvůli rýmě, kterou jsme chytli z klimatizace a kapesníčky se hodí i na někdy nechutné turecké záchodky, kde papír není opravdu nikdy. Naši hygienisti by tu měli pre, ale taky by tu všechnu tu dokonalou atmosféru dokázali během jednoho máchnutí osvěžovačem vzduchu zničit. Takže raději se budu řídit pravidlem: čím víc bacilů, tím lepší imunita.

         Pozdě večer jsme se procházeli podél řeky. Díky časovému posunu se nám nechtělo spát, a tak jsme si ještě vychutnávali atmosféru osvětlených stromů kolem řeky, po které projížděly lodičky. Hotová romantika.