Den 14.
Néé! Půl páté. Taxík. Letiště. Už zase se přesouváme dál. Nebo alespoň
to tak bylo v plánu, kdyby nám nezrušili let. Seděli jsme v malé hale a čekali,
než na jednom z pěti odbavovacích front naskočí let do Pangkalan Bunu. Jenže se
nic nestalo a místo toho nám oznámili, že kvůli poruše letadla, která nastala
při minulé cestě, se let nekoná. Odvedli nás do jiné budovy, kde se tyto
případy řeší, a dostali jsme na výběr – buď letět ráno nebo podstoupit
šestnáctihodinovou jízdu taxíkem přes džungli a polovinu Bornea do Pangkalan
Bunu. Rozmýšleli jsme se, co budeme dělat. Nechtěli jsme platit další noc v
hotelu a strávit den ve městě, kde praktiky nic není a tak jsme se rozhodli pro
cestu taxíkem.
Mrzelo nás to, protože jsme měli naplánovanou třídenní plavbu klotokem (místním hausbótem) v národním
parku za orangutany. Ale nedalo se nic dělat. Let byl zrušen a my museli
upravit plány. Letištní taxík nás odvezl k domu, kde bydlel řidič, se kterým
jsme měli jet na naši zastávku. Museli jsme si koupit místní simkartu a zavolat
majiteli klotoků, že nepřijedeme včas. Naštěstí byl tak milý a ochotný, že prý
připraví loď a až v noci přijedeme, můžeme na palubě přespat.
Dali jsme si venku bílou
kávu a nějaké sladké bochánky s náplní a pak vyrazili na cestu. Seděli jsme v
trojřadém autě. Na zadních sedadlech seděla žena zahalená v šátcích a její malý
syn a ještě starší podivný chlapík. My jsme zabrali místa v prostřední a první
řadě. Jenže když už jsme byli připraveni vyjet, řidič zajel do opravny, aby mu
spravili ulomené zrcátko. V první dílně neměli náhradní díly, tak jsme přejeli
do druhé a hodinu tam čekali, než se vše opraví. Montéři tam byli šikovní.
Práce jim šla od ruky, ale překvapilo nás, že za hodinovou složitou práci si
naúčtovali něco kolem sto korun. U nás by to vyšlo mnohem víc. Od majitelky
jsme dostali malá pitíčka vody. Náš řidič si seděl na plastové židličce jako
pán, a když bylo vše hotovo, zavelením nás svolal do auta a my vyjeli. Ne na
dlouho…
Po pár minutách jsme zase
stavěli na pitíčko. Taxikář stáhl okénka a zařval ze silnice na chlápka, který
prodával nějaké žluté pití (asi z cukrové třtiny). Prodavač rychle pití
připravil a podal ho skrz okénko řidiči, který mu na oplátku podal peníze.
Trochu jsem se zděsila, protože pitíčko nebylo v žádném kelímku nebo petlahvi.
Bylo prostě v igelitovém sáčku, nahoře svázané provázkem. Řidič pomalu usrkával
brčkem žlutou tekutinu a zase jsme vyjeli na cestu.
Měli jsme tušit, co nás
čeká za dobrodružství. Řidič celou dobu někomu telefonoval a pouštěl si nahlas
rádio. Po vypití pitíčka otevřel okénko a plastový pytlík s brčkem vyhodil ven.
Nevěřícně jsme koukali. V době oběda jsme zastavili na jídlo. Dali jsme si
rýži, rybu a spoustu zeleniny. Pak jsme si ještě poseděli venku v malých
přístřešcích s lavičkou, které nejspíš slouží jako modlitebna. Po hodině a půl
jsme se opět dali do pohybu.
Po dobrém obědě začal být
náš řidič celkem ospalý. Museli jsme ho hlídat, aby nezavřel oči, protože
jednou to vypadalo, že málem nabouráme. Řidič si ještě víc zapnul rádio a začal
si zpívat. Poťukával si prsty o palubní desku nebo hodně troubil, když
předjížděl. Pak už troubil, i když nepředjížděl. Nakonec zastavil ve vesničce a
natáhl se na zem v jedné jídelně. Prostě tam přišel a lehl si. Abyste
pochopili, tak většina rodin, která bydlí blízko silnice má v domě i jídelnu a
kuchyni pro hladové strávníky a v rámci toho mají i svůj obývák. Je to taková
velká obytná místnost pro všechno. My jsme si sedli na dřevěné lavice a
povídali si. Klidný spánek řidiče vyrušil hlasitý tón vyzvánějícího mobilu, který
mu vibroval v kapse. Taxikář se převalil ze zad na břicho a začal telefonovat.
Potom vstal a nastrkal nás všechny zase do auta.
Jeli jsme dál a řidič se
otíral vlhčenými ubrousky za krkem a obličej, aby se alespoň trochu osvěžil,
jenže když už ubrousek nepotřeboval, tak otevřel okénko a vyhodil ho ven.
Podobně skončil i obal od chipsů. No děs. Ale musím říct, že tato cesta byla
daleko lepší než jet džunglí vlakem, kde byla klimatizace a moc jsme z okénka
neviděli. Tady jsme výhled měli parádní.
V šest jsme dorazili k
němu domů a tam jsme si přesedli k jinému taxikáři. S ním jsme znovu stavěli na
večeři. Neměla jsem hlad, a tak si sedla ke stolu pro čtyři a čekala na
ostatní, až si naberou své porce. A jak jsme tam čekala, přišel ke mně nějaký
klučina a začal si se mnou povídat. Zeptal se mě na jméno, a odkud jsem a proč
nemám hlad. Donesl mi ledový čaj, a když si Adam odskočil na toalety, tak za
mnou přišel, jestli se se mnou může vyfotit. Zasmála jsem se a řekla, že klidně
může. Udělali jsme si fotku, a pak se se mnou fotil ještě jeden chlapík. Bylo
to legrační. Když se Adam vrátil, hned si mě přitáhl k sobě a konstatoval, že
je to se mnou děsný. Prý mě nemůže nechat ani minutku o samotě.
Už mě ze sezení v autě
všechno bolelo. Řidič byl perfektní. Tento se choval slušně a i se řídil všemi
předpisy. Jeli jsme v noci a džungle začínala vypadat tajemně a nebezpečně. Po
silnici se táhla bílá mlha a já se bála, že v některých zatáčkách sjedeme ze
silnice. Ale dojeli jsme dobře do města, kde taxikář nechal řídit svého syna.
Volali jsme klotokáři
Fardimu, že už jsme ve městě a naháněli se uličkami. Chvilku trvalo, než jsme
se domluvili, kde vlastně jsme a kde se sejdeme. Nakonec pro nás Fardi sám
dojel. Jeho posádka mladých kluků nám vzala batohy a my vešli na molo a
přelezli do své lodi. Na palubě na nás už čekaly připravené postele s
moskytiérou proti hmyzu. Kluci ještě zatáhli plachty okolo, abychom tam měli
opravdové soukromí a nepršelo nám do lodi.
Fardi nám nabízel večeři,
ale už bylo po půlnoci a my chtěli prostě jen spát. Vysvětlil nám, kde vše
potřebné na lodi najdeme a ptal se nás, jak dlouho jsme sem museli taxíkem jet.
Vyprávěli jsme mu o spícím řidiči a on se smál a pak tak smutně zamyšleně řekl:
„Šestnáct hodin cesty… Moje žena bydlí patnáct.“ S Adamem jsme na sebe vykulili
oči. Aha, takže u sebe bydlíme docela blizoučko - ani ne dvě hodiny z Prahy do
Jižních Čech, to je vlastně naprostá brnkačka.
Osprchovali jsme se v koupelničce, do které i tak teklo, protože venku
se spustil déšť. Vyčistili jsme si zuby, převlékli se a zalehli pod moskytiéru
do postele. Okolo nás bylo slyšet ptačí švitoření, protože v blízkosti měli
chov, a šumění vody. Loďka se mírně kymácela ze strany na stranu.
Žádné komentáře:
Okomentovat