Den 16.
Vůbec se nám nechtělo z postele. Klasicky. Převalovali jsme se v krásném
žluto-modro-zeleném batikovaném povlečení a pomalu už se rozednívalo. Z
ostatních klotoků u mola už byl slyšet šramot a my museli také vylézt z
pelechu.
Po snídani jsme se
umyli a pořádně na sebe nastříkali
repelent, abychom byli chránění před dotěrnými velkými komáry. Poncio nás
varoval, že si do džungle máme vzít něco světlého, protože komáry nejvíc
přitahuje černá barva (sám měl ale na sobě černou košili). To mě velmi
překvapilo, tak jsem si vzala své nejsvětlejší tričko a dlouhé modré kalhoty,
abych působila pro komáry nenápadně.
Myslím, že to pomohlo. V devět hodin nás čekala další zastávka na krmení
orangutanů.
Šli jsme po menším,
vyvýšeném dřevěném mostu a už na nás čekaly opičky. Nejspíš byly zvědavé a
přišly se na nás podívat přímo k molu. Jedna si dokonce škádlivě hrála s
průvodcem. On jí chtěl dát banán, ale když se za ním rozběhla a chtěla mu ho
vzít, tak banán schoval za zády. Opička chvilku počkala, než banán zase ukáže a
pak se ho snažila znovu získat. Nakonec jí to přestalo bavit a přišla ke mně a
sedla si mi k nohám! Ještě chvilku jsme je pozorovali, jak skáčou z větve na
větev, nebo se znuděně drbou a převalují se na můstku. Poncio naši skupinku
vyfotil u vchodu do parku s jedním orangutanem a ukázal nám své ručně vyrobené
náramky z trávy. Měl pro každého jeden a navlékl nám je na ruku pomocí
igelitového sáčku, snadněji jsme je tak provlékli přes dlaň. Moc se mi ten můj
líbil.
Poté jsme došli k domku
rangera a dali jsme se dál cestičkou pralesem až k místu, kde bylo krmení.
Opičky tam měly takovou vyvýšenou plošinu, kam jim ochránce z rezervace nasypal
banány, a my ze vzdálenosti několika metrů pozorovali, jak ovoce jedí. Průvodci
orangutany zase svolávali pokřiky. Jeden větší samec už netrpělivě procházel
okolo a čekal na zřízence s banány. Nakonec se přece jen dočkal. Dokonce dostal
i misku mléka, jenže když přišly i samice na jídlo, tak každou odháněl. Jedna
opičí mamča už z toho byla zoufalá a chytla ochránce za ruku, aby jí dal jídlo
pro malého drobečka, který se jí pevně držel u břicha. Ochránce tedy vzal
druhou misku s mlékem jen pro ni a podal jí i nějaké banánky.
Když se samec najedl a
odešel, přišla další samice s větším opičátkem, které se vrhlo na misku s
mlékem. Jenže za nimi šel ještě větší samec a dožadoval se té misky. Opičátko
bylo ale mazané a rošťácké a nechtělo si nechat misku vzít. Rychle s miskou
ucuklo a celý obsah mléka se vylil. Velký samec se naštěstí nerozzuřil, jen si
sedl na stranu a vybíral si šťavnaté banány. Opičátku to ještě nejspíš
nestačilo a šikovně doráželo na velkého samce. Bralo mu jeho banány. Jenže jeho
mamča to už nemohla vydržet a chytla malého za nohu a pevně ho držela, aby už
nemohl dělat lotroviny.
Všichni jsme se té
lumpárně nasmáli. Opice jsou velmi chytrá zvířata a je zábavné se na ně dívat,
protože dělají všemožné opičárny. Dokonce je na jejich obličeji dobře poznat
mimika, když se radují, něco chtějí nebo mají strach. Poncio nám dokonce řekl,
že jednotlivé opičáky podle obličeje rozezná.
Když se všichni orangutani najedli, divoké
prasátko přišlo sežrat slupky a my se vrátili zpět na loďku, kde už na nás
čekalo pohoštění. Dostali jsme plechovku Coca-Coly a dvě balení kokosových
chipsů. Lodníci nahodili motor a jeli jsme dál. Tentokrát se už řeka začala
zužovat a voda už nebyla tak hnědá a kalná. My jsme se rozvalovali na posteli a
křesílkách. Nechávali jsme se chladit vánkem a nabíjeli jsme veškerou techniku.
Museli jsme se dobře připravit na další lovení foteček.
K obědu jsme dostali
rybičky, zeleninu, sójové placičky, slepená semínka s fazolkami a zelené kousky
sladkého ovoce. Pomalu jsme vše ani nestačili spořádat, když nás už průvodce
popoháněl, abychom stihli další krmení na třetí a poslední zastávce naší
výpravy.
S plnými pupky jsme
vystoupili na dřevěné molo a šli jsme po ztrouchnivělých dřevech do džungle.
Trochu jsem se bála, protože jsem k mostu necítila důvěru, a hlavně už byl
několik metrů nad zemí. Někdy tu bývá opravdu hodně vody, ale při naší návštěvě
ji bylo naopak velmi málo. Prošli jsme rangerovým územím a Poncio nás zavedl do
informační budovy a vysvětloval nám něco o pralese, rostlinách, orangutanech.
Ukazoval nám fotografii ženy, která se jako první zasloužila o výstavbu
rezervací a hlavně o ochranu orangutanů proti pytlákům. Viděli jsme rodokmen
největšího samce, který tam žil a fotografie jeho potomků. Na Borneu prý žije
kolem 48 tisíc orangutanů a v oblasti, kde se pohybujeme, je jich kolem 10
tisíc. Poncio nám říkal jména hlavních samců - Albert, Tom a Samson. Hlavní
samci, „králové“ džungle, se poznají podle toho, že jsou mohutní a mají
výrazné, velké hrdelní vaky. Dožívají se i 60 let. Měří kolem 1,5 metru a váží
až 90 kg. Ovšem rozpětí paží může dosahovat až tří metrů. To musí být vážně
něco, když vás takový opičák chce obejmout.
Došli jsme k místu krmení
a posadili se na dřevěné lavičky. Připadala jsem si trochu jako v kině.
Průvodci zase začali svolávat opičky, jenže než vůbec přišel chlapík s banány,
tak začalo děsně pršet. Už z dálky jsme slyšeli hukot deště, a tak jsem si
schovala foťák a průvodce nám půjčil pláštěnku a jeden deštník. Stejně jsem ale
byla promočená.
Jako první si pro banán
došel malý gibon. Narval si pusu třemi banánky a do jedné ruky si vzal další.
Obratně vyšplhal do koruny stromu, a když banán oloupal a snědl, slupku hodil
ze stromů dolů po prasátku, které už na mlsku čekalo. Gibon zase snědl další
banán a hodil ho po prasátku dolů.
Opice, giboni, opice, giboni… jaký že je v tom rozdíl? Je to jednoduché.
Giboni nemají ocas, kdežto opice ano. Ale teď zpátky k vyprávění...
Přišel velký samec, sedl
si na posed ke hromadě banánů a otočil se na nás zády. Ti velcí to tak dělali
často. Asi nestáli o okukování a focení. Pak přišly mamči s dětmi. Jedna měla dokonce
malého za krkem na zádech. Malí vypadali děsně rozkošně. Mokli jsme a
sledovali, jak si baští, a pak jsme si všimli jednoho orangutana vysoko na
větvi, který si utrhl kus větve s listy a dal si ho nad hlavu, aby na něj taky
nepršelo. Zadumaně si držel bradu a asi přemítal, jestli má riskovat promoknutí
za pár banánů. Nakonec asi usoudil, že raději zůstane v suchu, přelezl na jinou
větev a stále si držel nad hlavou svůj deštník z listí.
Když už jsme chtěli
odcházet, tak největší samec vylezl až do špičky koruny stromu a divoce ji
rozhoupal. Divili jsme se, že ty slabé větve pod ním neprasknou, ale orangutan
si byl nejspíš jistý tím, co dělá, a stále víc se rozhoupával.
My jsme se vrátili zpět
do lodi zablácenou cestou. Z kluzkého dřevěného mostíku jsem měla ještě větší
obavu. Průvodce nám říkal, že když je období dešťů, tak tam stoupne hladina
vody až nad kolena. A ukazoval nám po cestě v korunách spletená hnízda, které
si orangutani staví každý den na jiném místě.
Přelezli jsme do klotoku a převlékli se z mokrých věcí. Dostali jsme
kokosový koktejl s ovocem a ledem a opečené banánky ve strouhance s čokoládou.
Začínali jsme se docela děsit, kolik tu určitě přibereme, ale chtěli jsme si tu
vše vychutnat.
Museli jsme vyrazit k přístavu, protože Fardi nám slíbil ještě jednu noc
na palubě místo ubytování v hotelu, za to že jsme přijeli později. Cesta trvala
tak čtyři hodiny a my jsme požádali o společnou fotku s průvodcem a naší
kuchařkou. Taky jsme se převlékli do teplého oblečení, protože po dešti a
chladném vzduchu, který loďka rozrážela, nám byla zima. Než jsem se
vysprchovala a převlékla do dlouhých kalhot, tak jsem jen na levé noze měla
čtrnáct štípanců. Adam se mi smál, že vypadám jako čtrnáctitečná beruška.
K večeru nám lodníci připravili postele. Když jsme zakotvili u přístavu,
tak nám Poncio pustil film o dvou rozdílných orangutanech. O orangutance
Princezně, která byla odmala vychovávána lidmi a naučila se mluvit posunky,
zatloukat hřebík a jezdit na člunu. A o samci Kusasi, kterému lovci zabili
matku, a on sám dokázal přežít v džungli. Dokument byl zajímavý, ale zároveň i
smutný.
Žádné komentáře:
Okomentovat