Mešita

Den 11.

 Měli jsme v plánu vyrazit do botanických zahrad, ale hned jak jsme vyšli, tak jsme šli špatným směrem. Střídavě jsme se hádali o to, kdo je lepší navigátor. Museli jsme se proplétat mezi dopravou, což bylo náročné. Říká se, že Kuala Lumpur není město pro pěší. A je to pravda. Chodníky často chybí, a když už jsou, tak na ně někdo umístí obří květináč s palmou, kolem kterého se ani nedá projít.

Před zahradami, kde jsme se chtěli podívat na zahradu motýlů, vážek, ptáků a orchidejí, jsme narazili na malajskou národní mešitu. Pro vstup jsme si museli obléknout dlouhé fialové pláště a já i černou burku s kamínky. Připadali jsme si v tom divně a navíc nám bylo ještě větší horko. Ale prošli jsme si vnitřek mešity, který spíš vypadal jako relaxační centrum s fontánkami. Adam mi předal zelený batůžek na záda, prý mě v záplavě turistek ve stejném oblečení nemůže poznat. Naboso jsme ťapali po velkých dlaždicích a obcházeli modlitebnu.

         Ztratili jsme čas blouděním po městě a nestíhali jsme si projít velkou ptačí zahradu. Podívali jsme se jen do orchidejové, ale tam nebylo příliš mnoho květů. Motýlí zahradu jsme nemohli najít. Chodili jsme stále dokola, ale nikde nebyl vchod. Nakonec jsme se rozhodli jet taxíkem domů. Stopli jsme si docela drahého šoféra, ale alespoň jsme se nemuseli vracet skrz hustý provoz domů. Začalo pršet a my seděli před Oskarem na židličkách a měli jsme hlad. 

Zašli jsme do restaurace na jídlo. Nevěděli jsme, co si objednat. Dala jsem si kousky hovězího masa, které ale pálily a nedaly se rozžvýkat. Na samostatný talíř jsem dostala kopec rýže a do mističky žluté cosi. Nemohla jsem rozkousat maso a tak jsem jen chtěla vybrat z omáčky fazolky. V omáčce byly i červené čili papričky, ale ty jsem nechávala pečlivě stranou. Napíchla jsem si na vidličku jen zelenou fazolku a vložila si jí do úst. Rozkousla jsem jí a na jazyku ucítila pálení. Ta zelená fazolka nebyla žádná fazolka, ale jiný druh pálivé papričky. Snažila jsem se jí zajíst rýží, zapít vodou a tím žlutým cosi, ale nic nepomáhalo. Slzela jsem a z nosu mi kapalo. Oběd jsem už nedojedla.

         Adam mi koupil malé žluté banány, abych alespoň něco snědla a hlavně zajedla tu pálivou chuť. Ovoce tady mi moc chutnalo. Banánky byly o hodně sladší než ty, které kupuji doma v supermarketu. Možná to je tím, že k nám se banány dovážejí skoro zelené a tady se prodávají, až když mají nahnědlou slupku.

         Ve tři hodiny pro nás přijel mladý klučina, který nás měl dovést na letiště. Spojili jsme se s ním přes jednu aplikaci, která umožní si přivydělat lidem, kteří mají auto a čas. Jsou vlastně jako takoví taxikáři, ale cena je přesně daná kilometry a vše si hlídá aplikace, takže nemůže nikdo podvádět.

         Cesta trvala skoro dvě hodiny, ale mně to připadalo jako chvilička. Už jsme parkovali na letišti, brali si kufry a mířili do odbavovací haly. Na automatu jsme si vytiskli letenky a pak už jen prošli nutnými prohlídkami kufrů, pasů a nás.

         V půl osmé jsme mohli nastoupit do letadla. Hned, jak jsem vkročila do uličky mezi sedadly, tak mě zarazily obláčky páry vznášející se u stropu. Šla tam silná klimatizace, ale díky zvlhčovači vzduchu zima nebyla znát. Vypadalo to tam spíš jako v sauně. Letadlo bylo menší než ty, se kterými jsme letěli dřív. Byla to prakticky jen kabina a spousta černo-červených sedadel. My jsme seděli na místech 19E a 19F, takže jsme seděli hezky u okénka, ale jelikož už byla tma, nebylo příliš vidět. Trochu nás vyděsilo, že začalo pršet. Z okénka jsme viděli blesky snad přes celou oblohu a pilot nás upozornil, že mohou nastat mírné turbulence. Opravdu, jednou se letadlo mírně zatřáslo, ale jinak jsme měli let naštěstí klidný. Tentokrát jsem víc vnímala změny tlaku. Bolely mě z toho dokonce i zuby. Letadlo se prudce naklonilo, když jsme ze začátku nabírali výšku. Byli jsme šikmo k zemi. Špička letadla mířila vzhůru k nebi.

         Objednali jsme si kávu, jenže když nám číšník podal kelímek s pitím, byl v něm velký sáček černé hořké kávy zalité trochou horké vody. A ještě jsme za to zaplatili. Fuj!

         Víte, dřív jsem si myslela, že je skvělé být letuška. Mít vysoké podpatky, stejné sukýnky a dokonce i účes, jako má můj pilotní tým. Mluvit několika jazyky, navštívit tolik zemí, jako nikdo jiný. Jenže po několika letech letadlem mi to už nepřišlo tak vynikající. Letušku jsem zahlédla jen před vzletem, kdy zajišťovala nějaké věci, pak když každému rozdávala jídlo, sbírala prázdné tácky, sbírala prázdné kelímky a před přistáním prošla kabinu a zkontrolovala, jestli mají všichni vytáhlé clony na okénkách a sedačku ve vzpřímené poloze, a když jsme vycházeli ven, tak se na každého usmívala a loučila se s ním pozdravem. Čekala jsem trochu víc. Jistěže, kdyby nastala nějaká krizová situace, kterou by ta letuška musela zvládnout, tak je to taky jiné. Ale asi bych nedovedla jen rozdávat jídlo, snášet tlak v hlavě a nedej bože myslet na to, že se to letadlo může i zřítit. To už bych raději dělala servírku v nějaké restauraci a jídlo bych neměla v plastové misce.

         Přistáli jsme za hodinu a půl. Další taxík nás dovezl do hotelu ve městě Kuching, jehož název znamená v překladu kočka. Měli jsme děsný hlad a tak jsme vyrazili k řece něco rychle sehnat. Našli jsme pouliční stánek s kebabem v housce. Nebyl dvakrát dobrý, ale byla slast jíst nějaké jídlo. S chutí jsme ho zbaštili. Přemítali jsme, jestli si dát ještě jeden, ale na ještě jeden nám to zase až tak nechutnalo, tak jsme se rozhodli jít se projít a třeba narazíme na něco dobrého. A taky že jo. Nebylo to spíš na hlad ale na chuť. Oba jsme si koupili dva kopečky sladké zmrzliny ve sladké oplatce. Ještě jsem takovou zmrzlinu neochutnala. Byly v ní i želé kousky. Sedli jsme si na schody u vody a lízali kopečky zmrzliny.