Kutching

Den 12.

Bylo by zajímavé si tu vyjmenovat pár zajímavostí, se kterými jsme se setkali:
       srpek měsíce je nakloněn jako houpající se lodička na černém oceánu s hvězdami
       většina obyvatel jezdí na skútrech a klidně na jeden naloží celou rodinku
       když už je někde přechod pro chodce, tak se nerespektuje
       semafory (pokud fungují) jsou pro místní velmi orientační
       neustále jsou mokrá záchodová prkýnka v koupelně se sprchou
       domorodci neuznávají či neví, co je spropitné
       slunce vychází a zapadá v sedm
       typické jídlo jsou nudle a rýže
       klimatizace se těší velké oblibě
       v Indonésii neumí anglicky
       v Malajsii nechovají psy a kočky mají geneticky zkrácené (chybějící) ocásky
       auta nemusí mít výhled do zadního okénka, taxíky tam mají tmavé fólie nebo plyšáky
       viděli jsme duhu do kruhu
       zem je červená a řeky mají tmavě hnědou barvu

Za zvuku zvonkohry jsme se probudili do ještě šedého rána a zase na několik hodin usnuli. Vstali jsme až s nařízeným budíkem v osm hodin. Nebylo mi dobře, vůbec mi nebylo dobře a mohlo to zachránit jen pár ibalginů. Ale proč to tak bolí? Zachumlaná do peřiny, aby mi bylo teplo jsem zkroušeně poznamenala, že holky se na cestování prostě nehodí. Adam mě chytl kolem ramen a vyhrožoval mi, abych tohle už nikdy neříkala. Prý zná spoustu holek, které zvládnou ještě horší podmínky než já. Já ani jednu, ale souhlasím s tím, že takové ocelové ženy existují. Jenže podle mého pak stejně trpí na špičce Everestu tak jako tak.
         Do džungle, jak jsme si plánovali včerejší večer, jsme tedy nešli. Necítila jsem se na to moc ocelově a navíc už bylo i pozdě. Vydali jsme se do obchodního centra na snídani. Rozmýšleli jsme se, jestli bych si neostříhala vlasy na mikádo, ale v obchodním centru se nám to zdálo drahé. Vyšli jsme odsud pryč a vydali se uličkou, kterou bychom měli dojít k místním vzácným chrámům. Jenže na začátku té uličky bylo kadeřnictví a zdálo se, že i za dobré ceny, takže jsme vešli dovnitř. Usadili jsme se na sedačkách a čekali, kdo nás obslouží. Kadeřníci měli ale plné ruce práce, a tak jsme si vzali časopis a dívali se na různé účesy. A najednou před salónem zastavilo černé nablýskané auto. Vystoupil z něj mladík v zelených kalhotách a potetovanou paží. Chvilku chodil po místnosti a pak se nás zeptal, jak chceme ostříhat. Adam mu vysvětlil, že bych chtěla vlasy zkrátit tak po ramena. Kadeřník mě posadil na židličku a navrstvil na mě ručníky a dlouhý přehoz, abych nebyla celá od vlasů. Jenže délka po ramena už v této fázi byla trochu sporná.
Kadeřník se mě zeptal, jestli to chci rovně nebo jinak. Pomocí rukou naznačoval různé tvary, ale já jsem chtěla mít vlasy čistě rovné. Dohodli jsme se a on vzal do ruky nůžky a začal mě stříhat. Vlasy vespod u krku mi vzal hodně nakrátko, ale postupně je prodlužoval v mikádo k ramenům. Dlouho si hrál s vlasy u obličeje, které nechal o trochu delší než ostatní, ale to jsem mu schválila, protože mi to přišlo hezké. Když byl se stříháním hotový, tedy když jsem myslela, že je to vše, vzal do ruky fén a začal mi moje nepoddajné vlnité vlasy vyhlazovat. Nakonec to završil tvarujícím gelem na vlasy. Tak, teď už je to vše. Usmála jsem se do zrcadla na Adama, jenže kadeřník vzal znovu nůžky. Prohrábl mi účes a po straně z něj vytáhl vždy pár pramínků, které od kořínku hlavy po konečky zastřihl. Možná aby účes nebyl tak ucelený a těžký. Každopádně z mojí představy rovného mikáda vykouzlil úplně jiné a krásnější mikádko! Byla jsem s tím hodně spokojená. Adam trochu bledl u kasy, protože jsme nevěděli, kolik si za to chlapík naúčtuje. Nakonec cena vyšla na 18 ringitů (asi sto českých korun) a my jsme mu za spokojenost dali 20. Naprostá pohoda.
         Poté jsme si prošli město. Viděli jsme pár chrámů, kde jsme na boso sledovali tradiční obřady. Buddhistické chrámy se mi líbí, protože jsou zde většinou vyobrazené postavy zvířat – draků, všude jsou zavěšené červené lampiony, na stolech hoří vonné tyčinky a celý chrám je laděn do červené hřejivé barvy. Hinduistické chrámy jsou poznat podle vyvýšeného monumentu nad průchodem dovnitř. Také zde jsme chodili bosi a já jsem někdy dostala šátek přes nohy. Hinduismus je zvláštní tím, že jeho božstva mají spoustu rukou, nohou nebo hlav.         






     
V zapadlých uličkách jsme nacházeli pouliční umění. Hodně zde byly kresby na domech. Například velká malba muže zatloukajícího hřebík nebo dvojzoborožce velkého, symbolu Sarawaku. Viděli jsme na náměstíčku sochy koček, ale nevypadaly jako malá roztomilá koťátka. Do jejich postavy byly zakomponovány různé technické součástky. Vypadaly spíš jako kočičí armáda v plné zbroji. Také jsme viděli hodně krámků s látkami, ze kterých si nechávali lidé ušít šaty na míru. My jsme ovšem neměli čas si něco nechat spíchnout, a tak jsme zašli do jednoho krámku a koupili si tradiční věci, jako batikovanou kravatu nebo modré kalhoty, které se mi hodily proti sluníčku. Moc mi sluší.



         Plavbu loďkou po řece s výhledem na město jsme propásli, ale za to jsme se procházeli po nábřeží. Prohlíželi si ručně vyráběné věci a vdechovali vůni smažených jídel ze stánků. Neodolali jsme smaženým nudlím. Už dlouho jsme je neměli a možná tomu neuvěříte, ale dostali jsme na ně děsnou chuť. A taky už jsme měli oba hrozný hlad. Z menu nešlo poznat, co si objednáváme, a tak jsme zamluvili jedny nudle s mořskými plody a druhé jsme vzali namátkou. Když nám pak talíře s pokrmem přinesli, chutnaly nám obě jídla, ale já jsem si nechala tu s krevetami a kalamáry. Jako zákusek jsme si dali zase porci zmrzliny.



Adam navrhl, že bychom měli mít nějakou společnou věc. Něco podobného jako dvě půlky srdíček, které mají dvě nejlepší kamarádky.  Chtěl, abychom si koupili kalhoty, které vypadaly jako pyžamo s fialovými slony. To jsem zavrhla a teď jsme se spolu přehrabovali kopou korálkových náramků. Jeden se nám tam zalíbil. Byl z kamene Tygří oko a hezky se leskl do hnědomedova. Jak jsem se později dočetla na internetu tak tento kámen slouží jako ochrana před vším nebezpečím. Pomáhá lidem, kteří ztratili spojení s realitou, a podporuje duchovní návrat. Dodává tělu sílu, energii a odvahu. Přitahuje bohatství, ale odbourává závislost na jiných lidech. Potlačuje deprese a pomáhá při důležitých zkouškách. Zpomaluje metabolismus a mírní stres, vznětlivost a nadměrnou sexuální touhu. Takže když to shrnu, tak se jako partnerský talisman moc nehodí. No což, ale nám se líbí a vždy když se na něj dívám, tak si na svou drahou polovičku a tento výlet vzpomenu.

Také jsme si udělali moc vtipnou fotku na nábřeží. Chtěli jsme hezky zapózovat, ale Adam předtím fotil druhý břeh rozzářené řeky světýlky z lamp a zapomněl si zoom vrátit zpět, když jsme se fotili spolu. Takže jsme se naaranžovali, pořádně se usmáli od ucha k uchu a zmáčkli spoušť. Když jsme se pak zpátky podívali do galerie vyfocených fotek, začali jsme se nahlas oba smát. Na fotce byl totiž jen z blízka můj obličej a Adamova pravá část brady. Oddálili jsme zoom a vyfotili se znovu. A líbí se mi tak ta fotka víc. Hezky nefalšovaně se tam oba usmíváme. Sluší nám to spolu. Plác, kámo!


Žádné komentáře:

Okomentovat