Den 15.
Ve čtyři hodiny nás probudil hlas z mešity, který zahájil ranní
hodinovou bohoslužbu.
„Umbala, tuhí mešááá. Lutýý ukanzááá máá rýýýs…“
A my do toho nevrle pobrukovali: „Mmm mmm, tóo snáád neníí možnýýýý!“
Vstávali jsme o pár hodin později. Probudila jsem se jako první a šla
vrávoravým krokem přes palubu do koupelny. Bála jsem se, že ztratím rovnováhu a
přepadnu přes okraj lodi. Slézala jsem opatrně schůdky dolů ke koupelně, když
tu najednou přes lodičku, okolo schůdků kde byl průchod, přeskočil nějaký
mladík na druhou stranu.
„Good morning madam.“ řekl a zmizel ve výklenku v druhé loďce. Úplně mě
tím zaskočil. Myslela jsem, že jsme na lodi sami. Chvilku mi trvalo, než jsem
se vzpamatovala. A ještě chvilku jsem se přemýšlela nad tím, jestli měl opravdu
okolo boků omotaný jen krátký zelený ručník.
Slezla jsem po schůdkách
dolů, podívala se na sebe do zrcadla, které viselo naproti nad umyvadlem, a pak
vešla do koupelny. Dveře byly upevněné za háček, kterým jsem chvilku lomcovala
a dveře nakonec uvolnila. Když jsem je už zavírala za sebou, všimla jsem si, že
v podpalubí na zemi sedí dvě ženy odklopené miskami s jídlem a pozorují mě.
Uhádla jsem, že jedna z nich bude nejspíš naše kuchařka.
„Hi“, zamávala jsem jim a zabouchla za sebou dveře od koupelny. Pak jsem
zase vyšplhala na palubu a na chvilku se svalila do postele.
Ostatní se pomalu
probouzeli za zvuku šplouchání vody a zpěvu ptactva a za děsného dusna, které
se tvořilo pod plachtami naší zakryté lodi. Venku už byl krásný slunečný den.
Oblékli jsme se a kluci z posádky srolovali plachty, dali na sebe matrace,
složili deky a na příď položili dvě hnědá vycpaná zevlovací křesílka.
Z kuchyně přinesli velkou
snídani – zelené toustíky (kokosové), míchaná vajíčka a zajímavý koláč s ovocem,
který nám chutí hodně připomínal palačinku. A v další míse bylo ovoce a v
palmových listech zabalená uvařená rýže s kokosem a skořicí. Mňam! Mňam!
Šéf klotoků, Fardi, nás
seznámil s plánem dnů, které na lodi strávíme, a představil nám našeho průvodce
Poncia (Ponča). V deset hodin jsme vyjeli z přístavu. Pluli jsme klidně,
pomalu. Okolo ve vodě byla spousta palem, kterým z vody čouhaly jen listy. Po
čase to v lodičce začalo divně vrčet a porouchal se motor. Zastavili jsme u
kraje a posádka se snažila motor znovu nahodit. Jenže motoru se nechtělo, tak
nezbývalo než zavolat lodního inženýra, který na motorovém člunu přijel pomoci.
Museli jsme počkat, ale
mezitím nám naše kuchařka připravila výtečný oběd. Naservírovala nám grilovanou
rybu, rýži, tofu a zelené listy s klíčky. Jako zákusek kousek melounu.
Pochutnali jsme si. Nezbyl na talíři ani drobeček.
Nechtěli jsme ztratit
čas, a tak nás průvodce naložil na jiný klotok, který jel kolem. Byly tam dvě
slečny. Jedna byla Indonésanka a druhá Řekyně a měly s sebou moc upovídaného
průvodce, který pořád vtipkoval. Bylo u nich moc veselo.
Po chvilce jsme dorazili
do národního parku, kde měli ve tři hodiny krmit orangutany. Vystoupili jsme na
molu a vešli po dřevěném můstku do pralesa. Orang utan znamená v malajštině
lesní muž. Jak příhodné. Průvodce nás dovedl k místu, odkud jsme měli pozorovat
opice, a pak s ostatními ochránci pomocí zvuků přivolával orangutany na banány.
Byla to náramná podívaná! Opice nám skákaly nad hlavou nebo se procházely těsně
vedle nás. Viděli jsme je hezky zblízka. Byl tam samec, který se najedl první,
pak šli jeho druhové, a nakonec samice s dětmi a poslední opičky, které se
stranily ostatních. Zaujalo nás, jak dokážou skákat a šplhat. Nějaké malé
bejbátko se houpalo v koruně stromů jen za jednu ruku a druhou ukusovalo banán.
Neskutečné! Všechny opičky byly velmi ohebné a silné.
Fotografovali jsme jako
diví. Když jsme byli dostatečně vykoukaní, našli jsme našeho průvodce, nasedli
do lodičky a pokračovali v cestě. Lodníkovi se podařilo motor opravit, takže u
mola už čekal náš klotok. Jeli jsme opět poklidně. Já s Adamem jsme odpočívali
na přídi v pohodlných křesílkách a z každé projíždějící loďky nám lidé mávali
na pozdrav.
Jednou jsme zastavili u
břehu a pozorovali opice s podivným nosem a oranžovým ocasem (kahauy nosaté).
Byly menší než orangutani, ale daleko zuřivější. Netrpělivě skákaly po stromech
a předváděly se.
Zaparkovali jsme u mola u
ostatních klotoků. Dostali jsme výborný zákusek – smažený banán v těstíčku s
čokoládou a později, když se setmělo, tak jsme při svíčkách ujídali rýži,
kukuřičné placičky, krevety, zeleninu a zelené „mandarinky“ na závěr.
Po jídle nám průvodce
nabídl prohlídku nočního pralesa. Že uvidíme tarantule. Já jsem se jako jediná
nezúčastnila, protože se pavouků děsně bojím. Raději jsem zůstala na lodi a
psala deník. Mladíci mi zatáhli plachtu, rozsvítili a popřáli dobrou noc. Šla
jsem se vysprchovat a pak už moje skupinka dorazila z výletu. Říkali, že to
nebylo špatné. Viděli hnízdo tarantulí, masožravky, termity a jiný hmyz. Také
mi přinesli stonek květiny, která se používá do parfémů. Krásně voněla.
Venku už byla naprostá
tma a my byli unavení. Zalezli jsme do moskytek na naše krásné batikované
povlečení a za zvuků kytary a halasného zpěvu domorodců jsme usnuli.
Žádné komentáře:
Okomentovat