Klotok, džungle a orangutani

Den 15.

Ve čtyři hodiny nás probudil hlas z mešity, který zahájil ranní hodinovou bohoslužbu.
„Umbala, tuhí mešááá. Lutýý ukanzááá máá rýýýs…“
A my do toho nevrle pobrukovali: „Mmm mmm, tóo snáád neníí možnýýýý!“
Vstávali jsme o pár hodin později. Probudila jsem se jako první a šla vrávoravým krokem přes palubu do koupelny. Bála jsem se, že ztratím rovnováhu a přepadnu přes okraj lodi. Slézala jsem opatrně schůdky dolů ke koupelně, když tu najednou přes lodičku, okolo schůdků kde byl průchod, přeskočil nějaký mladík na druhou stranu.
„Good morning madam.“ řekl a zmizel ve výklenku v druhé loďce. Úplně mě tím zaskočil. Myslela jsem, že jsme na lodi sami. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. A ještě chvilku jsem se přemýšlela nad tím, jestli měl opravdu okolo boků omotaný jen krátký zelený ručník.
         Slezla jsem po schůdkách dolů, podívala se na sebe do zrcadla, které viselo naproti nad umyvadlem, a pak vešla do koupelny. Dveře byly upevněné za háček, kterým jsem chvilku lomcovala a dveře nakonec uvolnila. Když jsem je už zavírala za sebou, všimla jsem si, že v podpalubí na zemi sedí dvě ženy odklopené miskami s jídlem a pozorují mě. Uhádla jsem, že jedna z nich bude nejspíš naše kuchařka.
„Hi“, zamávala jsem jim a zabouchla za sebou dveře od koupelny. Pak jsem zase vyšplhala na palubu a na chvilku se svalila do postele.
         Ostatní se pomalu probouzeli za zvuku šplouchání vody a zpěvu ptactva a za děsného dusna, které se tvořilo pod plachtami naší zakryté lodi. Venku už byl krásný slunečný den. Oblékli jsme se a kluci z posádky srolovali plachty, dali na sebe matrace, složili deky a na příď položili dvě hnědá vycpaná zevlovací křesílka.


         Z kuchyně přinesli velkou snídani – zelené toustíky (kokosové), míchaná vajíčka a zajímavý koláč s ovocem, který nám chutí hodně připomínal palačinku. A v další míse bylo ovoce a v palmových listech zabalená uvařená rýže s kokosem a skořicí. Mňam! Mňam!


         Šéf klotoků, Fardi, nás seznámil s plánem dnů, které na lodi strávíme, a představil nám našeho průvodce Poncia (Ponča). V deset hodin jsme vyjeli z přístavu. Pluli jsme klidně, pomalu. Okolo ve vodě byla spousta palem, kterým z vody čouhaly jen listy. Po čase to v lodičce začalo divně vrčet a porouchal se motor. Zastavili jsme u kraje a posádka se snažila motor znovu nahodit. Jenže motoru se nechtělo, tak nezbývalo než zavolat lodního inženýra, který na motorovém člunu přijel pomoci.
         Museli jsme počkat, ale mezitím nám naše kuchařka připravila výtečný oběd. Naservírovala nám grilovanou rybu, rýži, tofu a zelené listy s klíčky. Jako zákusek kousek melounu. Pochutnali jsme si. Nezbyl na talíři ani drobeček.


         Nechtěli jsme ztratit čas, a tak nás průvodce naložil na jiný klotok, který jel kolem. Byly tam dvě slečny. Jedna byla Indonésanka a druhá Řekyně a měly s sebou moc upovídaného průvodce, který pořád vtipkoval. Bylo u nich moc veselo.
         Po chvilce jsme dorazili do národního parku, kde měli ve tři hodiny krmit orangutany. Vystoupili jsme na molu a vešli po dřevěném můstku do pralesa. Orang utan znamená v malajštině lesní muž. Jak příhodné. Průvodce nás dovedl k místu, odkud jsme měli pozorovat opice, a pak s ostatními ochránci pomocí zvuků přivolával orangutany na banány. Byla to náramná podívaná! Opice nám skákaly nad hlavou nebo se procházely těsně vedle nás. Viděli jsme je hezky zblízka. Byl tam samec, který se najedl první, pak šli jeho druhové, a nakonec samice s dětmi a poslední opičky, které se stranily ostatních. Zaujalo nás, jak dokážou skákat a šplhat. Nějaké malé bejbátko se houpalo v koruně stromů jen za jednu ruku a druhou ukusovalo banán. Neskutečné! Všechny opičky byly velmi ohebné a silné.




         Fotografovali jsme jako diví. Když jsme byli dostatečně vykoukaní, našli jsme našeho průvodce, nasedli do lodičky a pokračovali v cestě. Lodníkovi se podařilo motor opravit, takže u mola už čekal náš klotok. Jeli jsme opět poklidně. Já s Adamem jsme odpočívali na přídi v pohodlných křesílkách a z každé projíždějící loďky nám lidé mávali na pozdrav.
         Jednou jsme zastavili u břehu a pozorovali opice s podivným nosem a oranžovým ocasem (kahauy nosaté). Byly menší než orangutani, ale daleko zuřivější. Netrpělivě skákaly po stromech a předváděly se.
         Zaparkovali jsme u mola u ostatních klotoků. Dostali jsme výborný zákusek – smažený banán v těstíčku s čokoládou a později, když se setmělo, tak jsme při svíčkách ujídali rýži, kukuřičné placičky, krevety, zeleninu a zelené „mandarinky“ na závěr.


         Po jídle nám průvodce nabídl prohlídku nočního pralesa. Že uvidíme tarantule. Já jsem se jako jediná nezúčastnila, protože se pavouků děsně bojím. Raději jsem zůstala na lodi a psala deník. Mladíci mi zatáhli plachtu, rozsvítili a popřáli dobrou noc. Šla jsem se vysprchovat a pak už moje skupinka dorazila z výletu. Říkali, že to nebylo špatné. Viděli hnízdo tarantulí, masožravky, termity a jiný hmyz. Také mi přinesli stonek květiny, která se používá do parfémů. Krásně voněla.




         Venku už byla naprostá tma a my byli unavení. Zalezli jsme do moskytek na naše krásné batikované povlečení a za zvuků kytary a halasného zpěvu domorodců jsme usnuli.

Žádné komentáře:

Okomentovat