Jáva - Yogyakarta

Den 17.

O čtvrté hodině se zase ozval děsný hlas z mešity. A to jsme se chtěli vyspat co nejdéle, protože už v šest jsme museli být na letišti. Ach jo! Nevrle jsme se hrabali z postelí. Dostali jsme poslední vydatnou snídani, po které se mi bude moc stýskat. Přišel Fardi a ještě jsme ho požádali o společnou fotku i s posádkou.

         Rozloučili jsme se a taxík nás odvezl na letiště, kde jsme prošli krátkou prohlídkou a mohli nasednout do letadla. Letadlo, nebo spíš letadélko, bylo malinké. Ani se k němu nedal připojit chobot a my museli přes ranvej po schůdkách k prostoru pro cestující. Letušky měly všechny vlasy sestřižené do mikáda a moc slušivé oranžové šaty. Kdybych měla dávat hlas za nejkrásnější uniformu, tak by ji dostala určitě tato společnost. Jen jsme od nich dostali prapodivný koláček s marmeládou a sýrovou náplní. Někdy jsou tu chutě vážně překvapující. Hrozně se mi stýská po normálním čerstvém pečivu. Našich křupavých houskách a nadýchaném chlebu. Tady jsou k dostání jen balené gumové cosi.

         Pustila jsem Adama k okénku a tentokrát jsme měli nádherný výhled, protože jsme letěli nízko a nebyla mlha ani bouřka. Viděli jsme pod sebou malé obláčky a zemi.

         Letěli jsme asi hodinu a půl a pak přistáli na letišti na ostrově Jáva, kde jsme taxíkem pokračovali dál do města Yogyakarta. Akorát jsme měli ještě tři hodiny čas, než nás ubytují. Dali jsme si věci do recepce a začali hledat infocentrum. Do centra to byla celkem štreka. Motali jsme se tam mezi dopravou. Sluníčko jen žhnulo a my, zpocení, capkali dál. Podle mapy jsme se vůbec nemohli zorientovat, tak jsme vlezli do velkého nákupního domu.

         A pak jsme si dali zmrzlinu! Sněhově bílou, hustou, krémovou. Tedy doufám, že tam nějaká smetana byla a že to celé nebyla jen chemická bomba. Poprvé jsem si dala něco v McDonaldu a nebylo to špatné, ale budu se nadále držet mé tradice nic si odsud nedávat.

Sedli jsme si ke stolečku a pod nohami jsme měla okousanou kuřecí kost. Fuj. Rozhlížela jsem se kolem a pozorovala lidi, co se zrovna cpali nějakou mňamkou. Přišlo mi, že „mekáč“ přitahuje mladou skupinu lidí. Hodně školáků si dávalo také zmrzlinu. A pak mi přišli všichni nechutně tlustí. Asijští lidé jsou hodně malincí a štíhlí, ale všimla jsem si, že hodně malých dětí nebo teenagerů má silnou nadváhu. Myslím, že je pomalu semílá stravování v rychlých občerstveních. A to rozhodně není dobře. Takže do mekáče nebo KFC mě už zase dlouho nikdo nedostane. Přísahám!

Když jsme dojedli, tak jsme se s Adamem courali po obchůdcích. Šli jsme zpátky na hotel, ale podél celé hlavní ulice byl jeden krámek s oblečením za druhým. Adam si chtěl vybrat nějakou fešáckou košili, jenže jsme zjistili, že nemáme dost peněz, a vrátili jsme se zpět. Sedli jsme si u hotelu na venkovní lavičky, protože jsme ještě nemohli do pokoje. Adam se tam seznámil s chlapíkem, který zprostředkovává výlet pro turisty do chrámů Borobudur a Prambanan. Chtěli jsme se na ně zítra podívat, ale netušili jsme, jak se k nim dostat, protože ležely daleko od města. Chlapík nám dal letáček a ještě nám řekl, že si můžeme vyprat věci v prádelně, směnit peníze a zajít na oběd do vedlejší pekárny.

Čekali jsme dlouho na Adamovy rodiče, protože jsme předpokládali, že najdou infocentrum a vrátí se, jenže čas pro ubytovaní už byl a oni pořád nikde. Zašli jsme s Adamem tedy do pekárny, kterou nám muž ukazoval. Měli tam krásné dorty, ale v menu měli i normální obědové pokrmy. Dostala jsem hroznou chuť na lasagne a Adam si dal tousty. Vystoupali jsme po točitých schodech na terasu nad ulici, kde byly proutěné stolečky. Sedli jsme si tak, aby na nás nesvítilo sluníčko a viděli jsme dolů k hotelu. Když nám přinesli jídlo, tak jsem dostala malý kousek lasagní posypaný pepřem a pokapaný kečupem. A jahodový džus byl voda a mražené jahody. Ha ha… bezva. Nikdy si nezkoušejte dávat evropská jídla, když nejste v Evropě. Adam měl dva tousty se zeleninou, hranolky a smoothie s příchutí zeleného čaje. Na tom nejspíš nešlo nic zkazit, ale moc se tím nenajedl. Říkala jsem si, že už si nedám nic, co by mi Adam nevybral, protože já jsem měla vždy špatný tip.

Zkusili jsme dojít na recepci a dohodnout tam vyzvednutí klíčků od pokoje. Naštěstí nám to prošlo a my dostali svůj pokoj. Byl nádherný. Měli jsme velké zrcadlo v dřevěném vyřezávaném rámu. Televize stála na elegantním stole z tmavého dřeva. Měli jsme obrovskou postel a svou koupelnu. Klimatizaci jsme přenastavili na našich osvědčených příjemných 25°C a vybalili jsme si z krosen špinavé oblečení. Adam je pak zanesl do prádelny.

Přichystali jsme se vyrazit zpátky do centra, ale zastihl nás děsný liják. Seděli jsme před hotelem a čekali, kdy to přejde. Už nás to věčné čekání přestalo bavit.

„Tak co budeme dělat?“

Vyšli jsme do deště a stopli si bicak, který nás odvezl až k sultánovu paláci. Byla to dobrodružná cesta. Seděli jsme namačkaní na lavičce, ale schovaní před deštěm, a řidič za námi šlapal na kole a vozil nás centrem. Vjeli jsme na křižovatku, i když jsme tam vůbec neměli co dělat. Stáli jsme uprostřed a kolem nás jezdila auta. A pak jsme projeli mezerou mezi auty v druhém pruhu na druhou stranu. Čekali jsme, než přejede vlak, a pak se přes koleje dostali blíž z centru. Bicakář nás dovezl před palác, který se nám příliš nelíbil, a rozhodli jsme se najít ve vedlejší uličce dům s lázněmi a fontánami. Jenže jsme se ztratili. Procházeli jsme těmi úzkými uličkami a nevěděli kudy zahnout. Na křižovatce nás zastavil jeden muž a ptal se nás, odkud jsme. Uměl dobře anglicky, protože pracuje jako učitel ve škole batiky a na jeho hodiny se sjíždí lidé z celého světa. Českou republiku také znal a pozval nás k sobě domů. Zavedl nás do velké místnosti se spoustou maleb na plátnech. Nejvíc se nám líbily velké obrazy se stínovanou batikou. Například velký ohnivý čínský drak. Dovolil nám probírat se rámy s obrazy a ptal se nás, jaké se nám líbí. Byly nádherné všechny! Až neuvěřitelné.

         Zeptali jsme se ho, jestli bychom si od něj nějaký obraz mohli koupit a on nám dal dokonce 50% slevu, protože jsme byli jeho přátelé. Hodně jsme se s ním nasmáli. Byl to velmi milý a usměvavý chlapík. Vybrali jsme si dva obrazy. Já modrý s vyobrazením lodičky a rybáře a Adam si vybral abstraktní červené obrazce.

         Na Jávě je takové centrum umění. A batika, o které tu mluvím, to není uzlíková metoda, kterou známe u nás. Nejsou to žádná barevná hippie kolečka. Tady se batika - vosková batika - vytváří pomocí speciálního nářadí tzv. čantingu. Je to tyčka pro uchopení a na dolním konci je mistička pro vosk a od ní vede tenká jehla s tupou špičkou, po které stéká vosk, a vy tak můžete slabě kreslit jakékoli vzory. Jde především o zručnost, kreativitu a trpělivost, protože vosk se musí nechat dobře usušit a pak se plátno musí vymalovat barvami na textil. Proces se může opakovat i několikrát a většinou trvá kolem jednoho měsíce. Pravá batika by měla být vidět z obou stran látky, proto, jestli budete na tržnici kupovat batikované oblečení, nenechte se ošidit levným potiskem.

         Bylo už pozdě a venku tma. Museli jsme se rozloučit, protože jsme měli před sebou ještě dlouhou cestu domů. Popošli jsme pár kroků a spustil se další liják. Schovali jsme se do výklenku u obchodu se suvenýry. Jenže déšť neustával. Po chodníku tekly proudy vody. Lidé na skútrech zastavili, vyndali si pláštěnky a zase frčeli dál. Na takovýto slejvák jsou tu všichni zvyklí. Tedy až na nás. V žaludku nám kručelo a tak jsme si řekli, že to riskneme, a vběhli jsme do deště. Hned po pár krocích jsem zahučela po kotníky do louže a celou cestu domů mi čvachtalo v botách. Čvacht, čvacht, šplouch. Na ulicích to žilo i za deště. Obchodníci vybalili velké plachty a schovali pod ně své stánky. Zašli jsme na japonskou večeři. Nechala jsem výběr jídla raději na Adamovi. Kuchař před námi na pultu osmažil kuřecí maso ve sladké omáčce se zeleninou a rýží. Moc jsme si pochutnali.

         Na hotel jsme dorazili před půlnocí. Ještě jsme si dali sprchu a sbalili si všechny věci na zítřejší výlet po chrámech.