Den 13.
Den smůly, ale naštěstí byla středa a ne pátek. Taxík nás dovezl na
autobusové nádraží. Brrrm. Posnídali jsme tam buchtičky plněné kokosem,
lupínky, které se zdály být z banánu, ale po kousnutí byly slané a
neidentifikovatelné, ale dobré, a k tomu jsme si dali bílou kávu. Měli jsme
zamluvená sedadla v první a druhé řadě, kde jsme se usadili, a vyrazili na
devítihodinovou cestu do Pontianaku. Brrrm. Na cestu nám hrála Meghan Trainor a její song All about that bass!
Místní doprava zrovna dvakrát nespěchá. Třikrát za sebou jsme stavěli na
občerstvení a místní pasažéři si do autobusu natahali v igelitkách zásobu
jídla. Po několika kilometrech jsme zastavovali na hranici. Vypadalo to tam
děsně rozbitě, protože tato hranice je mezníkem mezi civilizovanější Malajsií a
zaostalejší Indonésií. Báli jsme se, jestli tam nebudou chtít rozbalovat naše
zavazadla, ale ochranka byla překvapivě velmi příjemná. Jeden chlápek chytl do
ruky naše pasy a ptal se, jestli cestujeme s Adamem spolu. Odpověděli jsme, že
ano, a on se tak zadíval na Adamův pas, pochvalně do něj plácl prsty ruky a
řekl: „To je ale krásný mladík!“ Pasy nám zase vrátil a poslal nás blátivými
kalužemi do omšelé budovy pro razítko. Tam seděl další celník a ptal se nás,
kam jedeme a jestli jsme rodina. Všechno jsme to odkývali. Dostali jsme razítko
a mohli jsme jít. Přejeli jsme do Indonésie!
V Kuchingu jsme si koupili několik speciálních tradičních dortíků. Hodně
mi připomínaly vzhledem punčák, ale nebyl v nich rum a byly hodně měkké.
Dokonce jeden byl vyveden do barev Sarawaku – med, jahoda, čokoláda, med.
Ujídali jsme je cestou rozvaleni každý na dvojsedačce, abychom si mohli
protáhnout nohy. Celkem nás jelo jen devět v celém autobuse, takže to vůbec nevadilo.
Dojeli jsme na nádraží v Pontianaku, kde se nás ujala místní stráž, ale
vůbec neuměli anglicky. Byl okolo nás shluk mužů, kteří se s námi dohadovali o
ceně taxíků, který by nás zavezl do hotelu. Nakonec zavolali jednu mladou
holčinu, která nám s pár slovíčky, tužkou a papírem porozuměla a mohli jsme se
dohodnout.
Nejprostornější taxík, kterým jsme kdy jeli, nás dovezl do hotelu Green
Leaf. Akorát cestou do nás ještě stihl nabourat skútr. Naštěstí se nic nestalo,
ale tady se lidi vůbec snad nerozhlíží, když vjíždí na silnici. V hotelu nám
dali jeden pokoj premium a druhý obyčejný. Lišily se jen v tom, že my s
prémiovým pokojem jsme měli dva polštáře, dva ručníky, o metr víc místa a
nabídku placených sušenek.
Vyšli jsme se podívat do města. Vraceli jsme se pro foťák, protože jsem
si musela vyfotit tu záplavu skútrů, které až blokovaly dopravu. Nutno
podotknout, že kromě všudypřítomných skútrů toho v Pontianaku moc k vidění
není. Tedy, až na monument přímo na rovníku, kde si může turista koupit certifikát
podepsaný místním guvernérem.
Ale monument byl zrovna zavřený. Najednou na mě volal nějaký mladík.
Chtěl vyfotit a pak si nás sám fotil na mobil. Přišla jsem si jak nějaká hvězda
nebo spíš jako exotické stvoření, které uteklo ze svého teritoria.
Na Borneu nejsou lidé zvyklí na turisty. Moc jich sem nejezdí. Většina
lidí letí na Bali nebo jiné ostrovy, kde jsou v nabídce zážitky uzpůsobené
západní civilizaci. Proto jsme tak vynikali. Byli jsme bledí, vysocí a od
pohledu cizí návštěvníci s foťáčky. Někdo si s námi plácnul a někdo jen popošel
blíž a díval se na nás.
My jsme k večeru zalezli do restaurace a objednali si podle obrázku
smažené nudle. V Indonésii neumí většina lidí anglicky a tak jsme museli použít
ruce a obrázky, abychom se nějak dorozuměli. Jídlo nám přinesli. Měli jsme tam
takové prapodivné vrásčité a z druhé strany hladké bílé maso. Jsem děsný rýpal,
co se týče masa, a tak jsem se zeptala Adama, jestli ví, co je to za maso. Z
jeho odpovědi se mi zhoupl žaludek: „Myslím, že by to mohl být jazyk.“ Jazyk!
Cože! To jsem snědla jazyk! Á! Ale hrdě jsem nudle přebrala od všech kousků
jazyku a dojedla svou porci. Konec konců to bylo dobré. Jen už prosím, nikdo
neříkejte, že to byl jazyk.
KFC proklatě dobré kuře, za 19 091,- Dobrou chuť!
Žádné komentáře:
Okomentovat