Den 6.
Ráno při svítání jsme viděli džungli. Tu pravou, nespoutanou. Projížděli
jsme jí skrz na skrz. Nebylo to zas tak špatné, až na to, že okénko bylo bílé
jako naše rozežrané skleničky po vyndání z myčky. Sledovali jsme skály, ze
kterých se pnuly liány. Slunce vše vítalo a zahřívalo. Příroda se nám
probouzela před očima. Vše bylo tak krásně zelené a nepopsatelné.
Přijeli jsme do města
Tumpat po jedné hodině odpoledne a já začínala mít hrozný hlad. Říkala jsem si,
že to vydržím, ale žaludek si nedal říct. Na vlakovém nádraží nás okamžitě
odchytil taxikář, že nás sveze kamkoli budeme chtít. Naložil nám zavazadla do
kufru a my mu dali adresu cestovky lodí, kam jsme měli jet. Jeli jsme asi
hodinu a půl do Kuala Besut, kde jsme pak hravě našli naši agenturu se
slowboat.
Bohužel jsme se trochu
přepočítali s výdaji a museli jsme si pro peníze na zaplacení lístků dojít do bankomatu. Adam se ho vydal
hledat s jedním chlapíkem z cestovky. Dlouho se nevracel a já si začínala dělat
starosti. Žena v šátku se mě ptala, kde mám manžela, ale já jí se svou šílenou
angličtinou příliš nedokázala odpovědět. A jak jako mám vědět, kde je? Naše
vnitřní telepatie takhle nefunguje. A tak mi s odpovědí pomohla nějaká
Francouzka, která uměla plynně anglicky. Taky mi pak říkala, že si našla
přítele z Amsterdamu, ale právě sama cestuje po Malajsii. Prostě cestovatelka.
A tak jsem tam dál seděla na pohovce a dívala se, jak jedna z žen jí
krekry, co vypadaly jako mušle, a přemáhala jsem se nezačít slintat. Navíc už
mě celkem dost tlačil i močový měchýř, ale toalety tu nikde nebyly. Možná byly,
ale já se bála zeptat.
Adam nakonec ale přišel.
Prý se ho snažili ve směnárně podfouknout na špatný kurz a tak se neoblomně
vydal hledat bankomat. A našel ho. Takže jsme si mohli koupit lístek na
lodičku, která nás převeze na souostroví Perhentian. Měli jsme pár minut, než
budeme muset nastoupit na palubu loďky, tak jsme si objednali jídlo. Nestíhali
jsme, a tak nám jídlo zabalili s sebou a my si jen vypili drink. Dala jsem si
džus a myslela jsem tím prostě tu naši krabicovou oslazenou vodu, ale dostala
jsem čerstvě rozmixovaný ananas, nahoře s pěnou a dole s kousky ledu. Mňam,
hříšně dobré. Takový džus nedělají ani v Ugových salatériích. Ježiš, chci si ho
vychutnávat pořád.
Vzít si jídlo do krabičky
se nakonec ukázalo jako výborný nápad, protože když se loďka rozjela po
Jihočínském moři, její příď se zvedala, až nadskakovala po vlnách. Bylo to
suprové. Vzduch mi šmodrchal vlasy a ochlazoval. Jeli jsme na otevřené moře.
Okolo byla jen modrá a zas a jen modrá. Na obzoru nic. A na obloze ani jeden
mrak. Úžasné.
Loďka za námi vytvářela dlouhý ocas z pěny a dovezla nás na molo u Pulau
Perhentian Besar. Měla jsem trochu problém jít po houpajícím se molu s krosnou,
která mě převažovala. Tak tahle se asi cítí člověk, když je hodně opilý.
Došli jsme po pláži k
našemu hotelu. Paní majitelka nám řekla, že dnes dostaneme pokoje v přízemí a
zítra nás přestěhuje do pokojů nahoře u terasy. Vybalili jsme si věci a žuchli
sebou do prostorné postele. Měli jsme na oknech dlouhé závěsy a výhled na moře.
Modré stěny, velké zrcadlo a všude se nesla vůně mořské soli. Byl to ten
nejkrásnější pokoj, který jsme dostali. Okamžitě jsme se převlékli do plavek a
vyvalili své pupíčky na pláž. Voda byla krásně křišťálová, azurová a příjemně
teplá.
O Perhentian Islands se říká, že jsou to druhé Seychely. Bělostné
písečné pláže lemované bujnou zelení džungle. Dokonce k jejich vzniku existuje
legenda. Jednoho dne nad mořem kroužili dva ptáci, ale zkameněli v letu a staly
se z nich právě tyto dva ostrovy. Perhentian znamená v malajštině zastávka,
protože v minulosti tyto ostrovy sloužily jen jako dočasná zastávka rybářů,
kteří se vydávali na moře za svým úlovkem. Pak ovšem tento ráj objevili turisté
a vyrostla tu řada rekreačních středisek.
Leželi jsme na pláži, kde bylo spoustu vyplavených mušlí a mezi nimi i
obroušené korály. Písek vůbec nepálil do nohou, byl měkký a krásně z chodidel
obrušoval starou kůži. Procházeli jsme se kolem vody a hledali mušle. Některé
byly velké a sněhově bílé, ale někdy jsem mezi nimi našla i zvláštní druhy z
rodu zavinutcovitých, které se lesky ve vodě a připomínaly perly. Byly
nádherné.
Chladila jsem si nohy v moři a odpočívala. Doplavali jsme až k molu na
vodě, kde se cvičí potápěči. Vylezli jsme po žebříku na plošinu a dívali se na
obzor. A pak jsem skočila dolů do vody. Adam mě přemluvil si nezacpávat nos,
aby mi mořská voda pomohla zbavit se rýmy. A tak jsem skočila s jistým
instinktem zacpat si noc, ale neudělala jsem to. Žuchla jsem do modré vody a
cítila, jak okolo mě proudí bublinky uvězněného vzduchu k hladině. Pohla jsem
rukama v tempu a vynořila se. Dlaněmi jsem si roztírala vodu z očí, ale
kupodivu mě ani nepálily a v puse jsem jen jemně cítila slanou chuť. Adam skočil za mnou. A společně jsme
doplavali ke břehu.
Po plavání nám docela vyhládlo. Zašli jsme do restaurace blízko našeho
hotelu a sedli si na terasu nad mořem. Na nebi byly hvězdy. Obdivovala jsem
jižní noční oblohu, ale bohužel jsem neznala ani jedno souhvězdí, které jsem
viděla. Na protějším ostrově bylo hodně osvětlené pobřeží a mešita, která v
určitý čas chrlila prazvláštní slova z tlampačů.
Dali jsme si palačinky a po vylízání talířů od čokolády jsme se unaveni
přesunuli do našeho pokoje. Smyli jsme ze sebe písek, převlékli se do spacích
triček a pod nos si mázli tygří mast. Doufám, že nás zítra už ta zatracená rýma
přejde. Já jsem si ještě vzala Paralen, protože už z vlaku jsem cítila, že mám
trochu teplé čelo a nechtěla jsem pokoušet chřipku. Další mastičkou jsem si
potřela vyrážku na nohách. Po dlouhém včerejším sezení jsem měla nohy oteklé.
Kotníky skoro nebyly vidět, ale odpočíváním u moře by se všechno mělo uzdravit.
Doufám!
Žádné komentáře:
Okomentovat