Kokosová zmrzlina a noční hrůzná cesta vlakem do džungle

Den 5.

„Co se to děje?“
„Nemám zdání.“
„Kouknu se z okna“
„Co se tam děje?“
„Nemám zdání.“
Oba jsme čučeli zpod dřevěných žaluzií z okna na ulici pod námi. Byl tam zástup lidí a nějací mladíci nesli něco jako malý trůn nad hlavou. Běhali s ním jako pomatení před restaurací, kam jsme zašli včera na pití. Nechápavě jsme zírali. Hlavní aktéři zmizeli z našeho zorného pole, dav povykoval dál a my si zase šli lehnout.

Prásk
„Ani se nehni. Výbuch. Lehni si a čekej na pověřenou jednotku, až tě zachrání.“
„Ale já už ležím ve své posteli.“
Prásk. Blesk prosvištěl nebem a jako syčící rozzuřený had prskal jiskřičky kolem. Ani nebylo slyšet hromy, jen ohromné rány. Jako by někdo na nebi lumpačil s práskajícími provázky. Prásk. Nadskočila jsem pod prostěradlem. Prásk. Vyskočilo mi srdce ze spacího trika. A než stačilo znovu uhodit, tak jsem se tulila do klubíčka v Adamově náručí. Prásk. Zachvěli jsme se oba. Prásk. Prásk. Prásk. Lekali jsme se dalších ran. A jen vyděšeně čekali, kdy to přejde. Nevím, jestli byl Adam taky tak vyděšený. On má bouřku totiž moc rád. Já to chápu, je na ní něco nepopsatelně krásného a přitom člověk někde hluboko cítí, že má strach. A já teda strach mám. A velký.
         Ráno nás probudil hluk snídajících místních, kteří si vychutnávali snídani při prvních paprscích. Nevstávali jsme ani nijak brzy. Bylo sedm hodin, ale tady je to doba, kdy Slunce teprve vychází a v sedm večer chodí zase spát. A když zapadne, rozprostře se všude černočerná tma. Ale dalo by se tak s nadsázkou říci, že když slunko zaleze, místní zase vyleze. A rozjede pořádný mejdan.
         My jsme taky lezli, ale z postelí vzhůru do dalšího dne. Nemohla jsem nic najít. Kde mám triko? Ale tohle smrdí. Kde jsou nějaké čisté kalhotky. Né, až úplně na dně.
Adam mě donutil se vykoupat. Měli jsme vedle pokoje společné sprchy a záchody a mě se tam děsně nechtělo se umýt. Ale nakonec jsem šla.
„No tak dobře. Stejně děsně páchnu“, vzala jsem si žlutou lahvičku šampónu a vyrazila do umývárny. Před dveřmi jsem si sundala ponožky, protože vevnitř bylo mokro. Kapitulovaně jsem ponožky hodila po Adamovi zpátky do pokoje. Vešla jsem dovnitř a pomocí čudlíku v klice ve tvaru koule se zamkla. Věci jsem položila na věšák a seřídila si vodu. Byla osvěžující, ale když jsem si chtěla vzít šampón, zjistila jsem, že to není žádný šampón, ale krém na opalování. No a co teď? Zpátky jít nahá nemůžu. Naštěstí jsme měli náš pokoj spojený bočními nepoužívanými dveřmi do sprchy. Zaťukala jsem na ně a podařilo se nám je otevřít. Adam mi podal správnou lahvičku šampónu a já se dál sprchovala. Když na mě už nebyly mydlinky, poslepu jsem sáhla po ručníku. Ale ouha. Žádný jsem si nevzala s sebou.
„Zlato?“ otevřela jsem dveře a za nimi už byla nastavená ruka podávající ručník.
         Když jsme byli oba vykoupáni a ustrojeni, vydali jsme se pro snídani. Vešli jsme do restaurace přes ulici, u které se v noci odehrála podívaná. Nevěděli jsme si, co si dát, ale obsluha nás rovnou posadila ke stolu. Nakonec šel Adam prozkoumat jejich speciality a nějakou z nich vybral. Měla to být nudlová polévka, rybí knedlíčky, a tofu. Číšnice nám přinesla čínské hůlky, lžičky a mističky s pálivou omáčkou. Pak jsme dostali svou polévku, jenže tofu a knedlíčky, které měly být zvlášť, plavaly uvnitř. Vzala jsem si do ruky umělou lžíci a vyzkoušela vývar a nudle. Neměly žádnou chuť. Rybí kuličky jsem zkusila jednou a pak ještě podruhé v domnění, že se jejich chuť třeba vylepší. Ale nezlepšila. Tak jsem alespoň užírala nudle a tofu si namáčela do pálivé omáčky. Trochu jsem všechno převalovala na jazyku a pak jen do sebe srkala samotnou vodu. Brr.
         Po chutné snídani jsme se vrátili zpět do pokoje a balili si věci. Začínala jsem se cítit nesvá. Bolela mě hlava, krk a ze začínající rýmy mi začaly po tvářích téct kulaté krokodýlí slzy. Zlobila jsem se na sebe, že je mi tak zle, že nic nevydržím. Dobalili jsme si všechny věci v pokoji a batohy nechali na recepci. Odpoledne totiž musíme cestovat dál, ale teď jsme měli ještě čas zajít do plaveckého bazénu ve městě.
         Jenže náš plán selhal. Na plavečáku měli zrovna dnes jak na potvoru zavřeno. A tak jsme si dali v obchodním domě děsně dobrou kokosovou zmrzlinu „We are nuts about coconuts.“ Až se mě někdo zeptá, jakou mám nejoblíbenější příchuť zmrzliny, tak stoprocentně odpovím, že kokosovou (ale jen od profíků z Malajsie).


         Našli jsme restauraci se samoobsluhou, takže jsem si okamžitě naložila kopec rýže a okolo naskládala špenátové listy, zelené fazolky, lilek a možná i kaktus. A k tomu kuřecí maso s plátky zázvoru. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to na silnější plátky nakrájené lupínky brambor, ale pak jsem do nich kousla a v puse jsem ucítila hořkou a pálivou chuť zázvoru. A to jsem tedy nečekala. Já si dávám zázvor tak maximálně do čaje. A to ještě nastrouhaný.


         Abychom viděli také nějakou historickou památku, tak jsme vyšplhali na kopec ke kostelíčku. Nějaká rodina se chtěla vyfotit na schodech, a tak jsme chvilku čekali, než taky uloví hezkou fotku s výhledem na město. Muž, který je fotil, se k Adamovi otočil a poděkoval mu, že jsme počkali.
„Thank you, sir“, řekl a já si připadala dotčeně, protože taky chci, aby mi někdo řekl, děkuji milejdy nebo alespoň miss. Ale nedočkala jsem se. Tady totiž všichni upřednostňují muže. Dokonce i jídlo jim servírují první. Ale tak alespoň ať si to sir užije.
„Sire? Vezmete mě na vaše vznešená ramena a vynesete mě nahoru?“ utahovala jsem si z něj. „Jsem velmi ráda, že tu s vaší maličkostí můžu šlapat do kopce.“
         Bylo snad největší vedro za všechny ty dny a oni zrovna dnes musí zavřít bazén. To je proti logice. Ještě jsme se podívali do pár chrámů, ale začala mě děsně pálit lýtka. Cítila jsem, jak se mi po nich vine červená vyrážka a s každým dalším krokem to bylo horší. Po rukou mi běhala husina. Cítila jsem, jak mi na kůži vyskakuje další rudý flek a moje nohy vypadaly tak, jako bych je vsunula do žhnoucího ohně. Než jsme došli domů, vyrážka vypadala jako světle rudá krvavá mapa. Pokaždé, když jsem se ohnula, abych si zavázala tkaničku, tak mi začalo kapat z nosu a pomalu mi docházela zásoba kapesníčků. Nepočítala jsem s tím, že když jedu do tepla, tak dostanu chřipku. Byla jsem na pokraji svých sil a musela jsem jít dál. Neuplynul ani první týden a já už nemůžu.
        Podívali jsme se také do menšího budhistického chrámu. Líbí se mi lampionky pověšené všude kolem a vyobrazení draků chrlící oheň. Možná nahánějí trochu hrůzu, ale to je jen klamavé zdání. 


         Čekali jsme a majitel hotýlku se s námi dal do řeči. Říkal nám o svých dětech a jejich studiu a zajímal se, kam máme namířeno. Vyzval nás, abychom na mapu u recepce zapíchli špendlík k místu, kde bydlíme. Byla tam spousta špendlíků z různých koutů světa a dokonce i jeden špendlík v místě, kde je Praha. Majitel byl veselý chlapík a požádal nás o fotečku. Prý se tak fotí se všemi milými hosty. Vzpomínka do alba hostů.
         Na hodinách odbila šestá hodina. Rozloučili jsme se a vyšli na ulici, kde nás po chvilce nabral objednaný taxikář. Byl to podivný taxík. Takový starý. Starší, než kterými jsme jeli. Uvnitř to páchlo po benzínu a na sedadle jsem našla stříbrné mince.
         Musím teď na chvilku odbočit, protože vám musím říct o mých příhodách s mincemi. Začalo to už v Singapuru, kdy jsme vlezli do haly muzea umění a hledali veřejné záchodky. Tehdy jsem na bílém křesílku našla tři zlaté singapurské centy. Hned jsem si vytvořila pohádku o tom, že když na nějakém místě najdu mince, tak se mi tam taky bude líbit. K mému překvapení to fakt fungovalo. Singapur se mi líbil moc. A cesta taxíkem byla taky něco extra…
         Seděla jsem vzadu na prostředním sedadle. Vyjeli jsme naplnění zátěží našich krosen. Při prvním výmolu před křižovatkou jsem cítila, jak se zadek auta prohnul, a my drncli o vozovku. Řidič si toho ani nevšiml. Vytočili jsme zatáčku… no, i když ne tak úplně. Narazili jsme předkem do černého auta. Neviděla jsem, jaké to nadělalo škody, ale řidič jen kouknul, jestli auto zastavuje, a když si řekl, že se to asi řešit nebude, zahnul do boční uličky v protisměru. Ahá, tak takhle se tu jezdí.
         Jeli jsme dál. Troubili jsme, když jsme chtěli předjet. Jeli jsme na křižovatce první, když jsme se tam vecpali. Žádné blikání. Žádný stres. Po hodině jízdy jsem si všimla, že řidiči vůbec nejde ukazatel rychlosti. Prostě byl suverénně na nule a tachometr nepřičítal kilometry. Hmm, zajímavé. Celou cestu jsem pak přemýšlela o tom, jestli tu vůbec existuje autoškola.
         Ale dojeli jsme divočinou na vlakové nádraží. Přežili jsme. Taxikář nás pozval na pozdní večeři. A hádejte, co nám objednal. Přinesl nám v novinách balenou rýži s rajčatovou omáčkou, nudle se sójovkou a studené kafe. Nechtěla jsem nic jíst. Bohatě mi stačila večeře, kterou jsme měli v samoobsluze, a další už jsem do sebe prostě nemohla nasoukat, zvlášť když to byla zase suchá rýže a nudle. To fakt ne. Řidiči to ale vrtalo hlavou a objednal mi tousty. Ne, vážně děkuji, odmítla jsem. Vařila se mi hlava a ani ledové kafe jí nemohlo zchladit. Cítila jsem, že mi za chvilku praskne a bude z toho pořádná spoušť.  Měla jsem horečku. Taxikář si nejspíš usmyslel, že nedá pokoj a nazval mě dívkou, co ráda chodí do McDonaldu. A to byla poslední kapka, protože já bych si tam nedala ani vodu. Zhroutila jsem se.
         Na vlakovém nádraží Gemas to vypadalo jako před oslavou Silvestra. Všude světýlka a papírové girlandy. Měli tam dokonce sprchu a ta mi velmi pomohla. Celá jsem se opláchla a cítila se o něco svěžeji. Vedle nás si hrály dvě malé děti. V pyžamu se válely na zemi a jejich nejoblíbenější hra byla přeřvávat se v pištění. (Druhá nejoblíbenější hra byla přetahovaná s nádražní lavičkou). Tohle bych tedy doma mít nemohla. Měla jsem chuť jim dát jednu přes zadek, ale jejich maminka na ně jen výhružně vyvalila oči a ony zlobily dál. Asi tu děti taky vychovávají jako malé neřízené osobnosti.
Museli jsme čekat do 23:31, než přijede Jungle Train. Nebo spíš v jeho případě dokodrcá, protože přesně v půl dvanácté na perón přijel had vagónků. Byla jich spousta. Některé i se sítěmi na spaní. Ale my jsme spěchali až na druhý konec vlaku, kde byla naše rezervovaná sedadla. A hádejte co. Ty děti seděly hned vedle nás a rošťácky pobíhaly sem a tam uličkou.

Byla jsem vyčerpaná a jen se těšila, až budu moct usnout. Jenže když jsme se rozjeli, tak se pustila klimatizace. Foukal na nás snad ze všech stran ledový 19°C vzduch. Klimatizace je zdravá, pokud se vzduch v místnosti neochladí víc než o šest stupňů. V tomto případě bylo o celých sedmnáct stupňů. Všichni cestující se klepali zimou. Byla tam děsná kosa. Měla jsem na sobě mikinu, šátek kolem nohou a ručník a i přesto se mi zdálo, že mi nepříjemně táhne na lýtka. Pořád jsem se vrtěla na sedadle a snažila se zachumlat do teplých vrstev. Nemohla jsem pořádně usnout. Když mi spadla hlava, praštila jsem se o okénko. Ve stanici se rozsvítila světla a při každé mírné zatáčce se otevíraly a zavíraly dveře. Vlak rachotil dál. Klimatizace se nás dál pokoušela zmrazit. Přišla jsem si jako v chladničce na maso a ne v pohodlném kupéčku zážitkového vlaku projíždějícího džunglí. Teda zážitek z toho budu mít pořádný.

Žádné komentáře:

Okomentovat