Vyrážíme na letiště

Den 1.

Ráno jako každé jiné. Žádné nervy, žádné rozechvělé natěšené ponocování. Nic. Je normální ráno s mou tradiční snídaní – ovesné vločky, mléko a ovoce. Připravená hromádka pečlivě složeného oblečení už na mě čeká na nočním stolku. Pracně se soukám do dlouhých přiléhavých legín, modrého trička a tenisek. Několikrát si ještě přečesávám vlasy. Jsou dlouhé po prsa a zastřižené na rovno, ale neustále se kroutí v jemné prstýnky. Nakonec vzdám jejich rozčesávání a narovnávání a s trochou nedůvěry se dívám na svůj batoh. Ona je to vlastně obrovská padesátilitrová krosna, do které jsem naskládala potřebné věci na tři týdny. Váží osm kilogramů, což není moc, ale když si tenhle náklad hodím na záda, cítím, že se pomalu převažuji dozadu. Myslím, že mě někdo bude muset podpírat.

Víte, jaký je typický problém žen a mužů, když si balí kufry na dovolenou? Je to prosté. Žena má dvakrát víc věcí než muž. A tak i já s Adamem vedla rozhovor:
„Podle jednoho cestovatele z webu nám budou stačit jen tři trička. Není to málo? Mám čtyři trička a tři tílka.“ zjišťovala jsem já.
A Adam mi na to odpověděl: „Tolik? Mně budou stačit dvě a jedno na spaní.“
„Jo, vidíš. Na spací tričko jsem úplně zapomněla…“

A takovým stylem jsem balila já. Samozřejmě jsem se snažila si toho s sebou tolik nebrat, protože mi bylo jasné, že si pak všechno ponesu na zádech a čím méně budu mít zátěže, tím to pro mě bude lepší. Letní šaty a pantoflíčky jsem nechala ve skříni a místo nich si zabalila dvoje sportovní šortky, slabou mikču a trička z rychle-schnoucího materiálu. Největší místo mi zabrala lékárnička a hygienické potřeby. Do menšího batůžku jsem si dala doklady a elektroniku. No a teď si to všechno musím naložit na záda a odnést do auta. Uf.
Jela jsem s rodiči do Prahy už dopoledne, protože se chtěli podívat po městě ještě předtím, než odletím. Ale na letišti jsem měla být až v půl šesté a obchody jsme prošli rychle. Tatínek se chtěl ujistit, že trefí k terminálu 1, a tak jsme jeli. Terminál jsme našli lehce, jenže když jsme u něj chtěli zastavit, tak nás okolní silnice svedly jinam a nakonec jsme se ocitli za Prahou v malé vesnici. Taťka nešťastně zastavil u kostelíčku s tím, že se tam už nebude vracet, protože ho pražské silnice doháněly k šílenství. Stejně jsme měli ještě dvě hodiny času. Sedli jsme si na lavičku u kostela a po chvilce si všimli, že těsně nad vesnicí přelétají letadla. V dálce udělala otočku, aby se nasměrovala do fronty k sestupu na ranvej a nad střechami domků bylo vidět, jak sestupují. Seděli jsme tam jako v kině a pozorovali letadla. Jen co jedno přistálo, otočili jsme hlavu na druhou stranu a tam už letělo další. Bylo to jako na běžícím páse. Jedno za druhým. S údivem jsem se na ně dívala, jak letí, jak se stále přibližují, jak se trochu zakymácí ve větru a pak přistanou. Byla to nádhera.
Pomalu se blížilo půl šesté a my jeli zpátky k terminálu. Tentokrát začala honba za volným parkovacím místem. Asi třikrát jsme objížděli blok, protože nás ukazatele nechtěly zavést k parkovišti. Začínala jsem být nervózní. Ale nakonec jsme cestu našli a na minutu přesně v půl šesté jsme stáli před terminálem. Adam nás už vyhlížel. Nastalo zvláštní milé představování obou rodin. Měla jsem ze všech největší batoh. Jen pro sebe.
Stoupli jsme si do fronty k odbavení zavazadel. Když na nás přišla řada, zřízenec si od nás vzal pasy, vystavil nám letenky a zvážil naše zavazadla. Dostali jsme na ně štítky s číslem, ale jelikož jsme měli krosny s dlouhými popruhy a úchytkami, tak nás zaměstnanec poslal do místnosti, kudy se přepravují takováto zavazadla, aby nepoškodila jezdící pás a nezasekla se. Batohy jsme tam tedy přenesli a nechali si jen ty do kabiny letadla. Pak jsme museli projít další prohlídkou. Byly to takové brány s automatickými dveřmi. Na monitor před nimi se vložil na skener pas, a když ho počítač ofotil, tak se dveře otevřely a mohli jsme projít dovnitř, kde jsme se postavili před další dveře, na kterých nás kamerka vyfotografovala, a až poté se brána otevřela a my mohli projít do odletové haly. Bylo to dost děsné. Myslela jsem si, že mě ty dveře nepustí. Příliš nevěřím technice, zvlášť pokud s ní neumím zacházet. Ale zvládla jsem to. My všichni.
V odletové hale se prakticky jen čeká na let. Jsou tu různé krámky, butiky a obchůdky s jídlem. My jsme měli skoro hodinu a půl čas, než nám poletí letadlo, a tak jsme se usadili do křesílek v hale a pozorovali prosklenou stěnou ranvej, kde zrovna stálo obrovské modré letadlo z Koreje. Mohli jsme na něm oči nechat. Podívaná to byla náramná. Dokonce i zřízenci letištní služby si tohoto obra fotili na dráze.
Minuty utíkaly a my se přesunuli k naší odletové bráně. Tam proběhla poslední prohlídka. Musela jsem všechny cennosti a příruční batoh dát do plastové vaničky a nechat jí projet skenerem. Sama jsem musela projít skenovacím rámem. Naštěstí nepípal, ale kontrola mě zastavila, že chce vidět obsah batohu a ať jim zavazadlo otevřu. Polekaně jsem otevřela vetší kapsu batohu a kontrolor se v něm začal přehrabovat. Nenašel nic než foťák, doklady, mikinu a šortky. Stroze mě pak poslal dál.
Stáli jsme v chodbě k našemu letadlu, letuška nám zkontrolovala letenky a poslala nás chobotem do kabiny. Letěli jsme menším červeno-bílým letadlem od společnosti Turkish Airlines. Ve špičce letadla hrdě seděla pilotka a sledovala, jak nastupujeme.
„Hellou“, zaznělo, když jsem vkročila dovnitř.
„Hi“, odpověděla jsem plaše. Už to začíná… angličtina.
Postupovala jsem dál frontou až k našim sedadlům. Měla jsem místo u okénka. Ještě chvilku jsme čekali, než se všichni usadí, shlédneme poučení o bezpečnosti a představí se nám posádka. Pohodlně jsme se uvelebili a zapnuli si ochranný pás. Letadlo přejíždělo po ranveji a zařazovalo se na svou dráhu. A pak... se zapnuly motory, nastavily se letky křídel a pilotka přidala plyn. Zrychlovali jsme. Zrychlovali jsme. Letěli jsme. Podvozek se odlepil od země a my jsme byli ve vzduchu. Stoupali jsme. Dvě stě metrů. Pět set metrů. Šest tisíc metrů. Praskalo mi v uších, jak se mi v hlavě vyrovnával tlak. Bylo to nepříjemné, ale nic, co by se nedalo snést. Dívala jsem se z okénka, jak prolétáme skrz mraky. Byli jsme v naprosté mlze, pak se letadlo vzneslo ještě výš a my se dostali nad oblaka. Letěli jsme a pod námi byly naducané, křehké obláčky. Nikde nic, jen modrá obloha a bílé ducánky mračen. Podívala jsem se na Adama s úsměvem, překvapením, vzrušení a úlevou a trochu povolila sevření dlaně. Byli jsme ve vzduchu! Naše první cesta letadlem. No páni.


Po chvilce mě trochu začala bolet hlava. Nevím, jestli to bylo z toho tlaku, nebo z toho, jak jsem se dívala ven z okénka a při každém pohledu na nahýbající se křídlo letadla se mi trochu zatočila hlava. Možná oboje. Trochu mě pak rozptýlila obsluha letadla. Začali totiž kabinou tlačit velké vozíky. Po chvilkovém zkoumání jsem pochopila, že v nich mají ukryté jídelní menu. Na palubě jsme měli i svého kuchaře, který nás nechával vybrat ze dvou variant hlavního jídla. My jsme zvolili plátek kuřete s rýží, broskvovou našlehanou pěnu, zeleninový salát a k pití domácí limonádu. A dokonce jsme k tomu ještě dostali teplou houstičku a vaničku vody.
Mňam, mňam… olizovali jsme se po broskvové pěně. Naše bříška byla přeplněná, ale spokojená. Venku už se mezitím setmělo a my si opřeli hlavy o opěrátka sedadel a snažili jsme se usnout.
V jedenáct hodin jsme přistávali na letišti v Istanbulu, ale naše pilotka ještě asi neměla povolené přistání, a tak s námi chvilku kroužila nad mořem. Nám to vůbec nevadilo. Kochali jsme se rozsvíceným pobřežím. Vypadalo to, jako by na zemi tekla láva nebo snad byla půda ze zlata. Světélka se třpytila a vytvářela zlatou záři, která se odrážela na moře a i k nám. Rozeznávali jsme rovnou řadu lamp podél silnic, méně osvětlenou čtvrť a nejvíc rozžhavená světla centra města.
Přistáli jsme na velikánském letišti s velkým drncnutím. Letadlo už nemělo takovou rychlost, ale stejně jsme se řítili po ranveji nebezpečně rychle. Na dráze blikala všemožně barevná světla a mně jen blesklo hlavou: Měli bychom zpomalovat. A jak jsem si to pomyslela, tak letadlo postupně začalo brzdit, až jelo naprosto klidně. Praskání v uších ustalo. Z reproduktoru se ozvala hudba a hlas, ale nerozuměla jsem, co nám chtěl sdělit. Letadlo zaparkovalo na svém stanovišti a byl k němu připojen chobot. My jsme se vysvobodili z pásů a čekali, než budeme moci projít do odletové haly a čekat na další let do Singapuru.
Před nedávnem halou otřásl teroristický bombový útok, a proto jsem měla z domova od maminky přesné instrukce, kdyby tato situace znovu nastala. Letiště mi nepřišlo zrovna hlídané, ale možná to bylo jen tím, že jsme čekali v místech, kde už jsou lidé a jejich zavazadla řádně zkontrolovaní. Stejně jsem si neodpustila pár těchto pravidel vyjmenovat Adamovi.

1) nezdržovat se v místech, kde je hodně lidí
2) platí pravidlo, že když to bouchne jednou, tak to bouchne i podruhé
3) za žádnou cenu nevstávat
4) vyčkat až mě pověřené jednotky zachrání

Musím říct, že moje maminka byla z této cesty trochu nesvá. Navrhovala všemožné způsoby, jak by mě chtěla ochránit. Vyslechla jsem si všechny nutné poučení, zákazy, ale návrh na obarvení vlasů na černo jsem rázně zamítla. Nakonec mi jen kladla na srdce, abych si hlídala veškerá doklady a foťák, ale ten ne jen proti krádeži, ale prý mám i fotit každou podezřelou osobu na letišti, a tím tak pomoci k chycení zlotřilých padouchů. -No děs a hrůza. Nakonec jsem všechny nápady hodila za hlavu a rozhodla se věřit jen svému úsudku v dané situaci.
Čekali jsme a čekali. Procházeli se okolo luxusních butiků a zívali únavou. Nakonec jsme se svalili do křesílek a čekali se všemi cestujícími, kteří letěli v 1:50 do Singapuru. Tajně jsem pozorovala muslimskou rodinu o několik sedaček dál. Ženy byly zahalené ho černých látek. Zdály se mi velmi mladé na to, že každá měla už dvě děti. Ale bylo vidět, že si dokáží poradit. Laškovaly s dětmi, ale zároveň je rázně okřikly, když už začaly moc zlobit. Na rukou se jim blyštily prsteny a náramky. A výrazné černé linky okolo očí jim dodávaly jiskru.
Na ranveji se objevilo větší červeno-bílé letadlo. Naše letadlo. Před bránou se utvořila dlouhá fronta a my v ní také čekali, než dojdeme až k letušce, která nám potvrdí letenku. Pak už jsme mohli vstoupit do prostoru pro cestující, který byl o hodně větší než u předchozího letadla. Naše čtveřice seděla uprostřed a zabrala celou čtyřsedačku. Na sedadlech už byly připraveny sluchátka, polštář a příjemná deka. Okamžitě jsem se uvelebila. Polštář mi přišel trochu nepraktický, protože byl hodně naducaný, a když jsem si ho položila za krk, tak mě nepříjemně tlačil. Přehodila jsem si přes sebe tedy jen deku a spokojeně usnula. Jenže za chvilku mi zavadila o nos krásná vůně teplých houstiček. Podávala se večeře. Zase. Chtělo se mi hodně spát. Unaveně jsem si položila hlavu na opěradlo a usnula.
O hodinu později mě probudila letuška, že pro nás má malý balíček. Podala mi pouzdro a v něm byly trepky, ponožky, kartáček s pastou, špunty do uší a maska přes oči na spaní. Přišlo mi to vtipné. Hlavně ty papučky.
         Všichni cestující měli zatažené clony na oknech, takže jsem ani nepostřehla, kdy vyšlo slunce. Deset hodin v letadle uběhlo překvapivě rychle. Sice jsem už hodně cítila přesezený zadek a nohy zoufale prosily o protažení, ale myslela jsem, že cesta bude horší.

Dvě hodiny před přistáním se začala podávat snídaně ve formě míchaných vajíček a plátku lososa v dresinku. Prostě dobrota. A tak jsem si vychutnávala svou snídani nad Andamanským mořem.

Žádné komentáře:

Okomentovat