Začátek

„Ahoj…“

(A co dál? Ahoj, je dobrý začátek. Výstižný a zdvořilý pro toho, kdo otevře tuto knihu.)

„Ahoj. Jak se máš?“

(Doufám, že dobře.)

„Jsi cestovatel?“

„Já cestovatelka nejsem, ale nedávno jsem se vydala skoro až na konec světa.“

„Chceš si o tom přečíst?“

Den 0 - Singapur, Malajsie, Indonésie?

         S přítelem Adamem jsme někdy v únoru přemýšleli, kam pojedeme v létě na dovolenou. Chtěli jsme si vymyslet nějaký plán dopředu, protože za několik měsíců jsem skládala maturitní zkoušku a Adam státnice. A tak jsme chtěli všechno zařídit v předstihu, než začne šrumec a stres kvůli zkouškám.

         Snažili jsme se vybrat hezké místo, akorát menší problém byl v tom, že já jsem s rodiči měla procestovanou většinu území Čech a Adam už byl ve většině zemí Evropy. Nechali jsme to pár týdnů být a pak když jsme se sešli s Adamem znovu, zmínil se mi, že jeho rodiče chtějí jet na tři týdny do Malajsie a že by se tam taky rád podíval, ale zároveň by chtěl, abychom jeli někam v létě spolu. Najednou nevěděl, co s tím.

„Malajsie? Indonésie? Kde to vůbec je?“ říkala jsem si v duchu. Z hodin zeměpisu jsem věděla, kde je Borneo, Jáva, Bali ale přesně jsem se neorientovala ve vyhraničeném území Malajsie a Indonésie. Otočila jsem glóbusem a našla si je.

„Týjo, to už bychom rovnou mohli zajet do Austrálie!“

„No, to asi ne. Počkej, jak mohli? Jedeš? Jedeme?“, žasl Adam.

„Jedeme?“

„Spolu na tři týdny na druhou polovinu zeměkoule?“

A já odpověděla: „Jasně, proč ne. Když mě s sebou vezmete.“

Tak takhle to asi přesně nebylo, ale řekla jsem ano a ani pořádně nevěděla, kam to vlastně cestuji. Pak následovalo ještě několik týdnů, kdy to museli povolit i mí rodiče, celkově všichni odsouhlasit a koupit letenky. No a bylo hotovo. Tedy pro mě.

Já jsem si jen musela dojít vyřídit nový pas, pojištění, nechat se naočkovat proti žloutence typu B a břišnímu tyfu a pořídit si krosnu. A bylo to. Adamův bratr s tatínkem si lámali hlavu, jak naplánovat naši cestu, abychom toho co nejvíce viděli a zažili. Zarezervovat všechny lety, ubytovny, autobusy, vlaky...

Průběžně jsem se Adama ptala, jak to s plány vypadá a kam všude pojedeme. Dokonce mi i přinesl na ukázku nějaké fotky, které měl z cest od bráchy. Vypadalo to nádherně.

S rodiči jsme do kina vyrazili na film Trabantem do posledního dechu, kde skupinka cestovatelů zdokumentovala přejezd právě Malajsií a Indonésií. Po zhlédnutí filmu jsem měla trochu obavy ze scény, kdy projížděli městem s velkou továrnou a vzduchem zamořeným smogem, že nebylo vidět ani slunce. Ale řekla jsem si, že do toho jdu.

 Týden předtím, než jsme měli letět, jsem se dívala na náš plán a studovala, jak vlastně budeme cestovat. Kam kdy přijedeme a kdy a kam zase pojedeme. Nedokázala jsem si představit tři týdny neustálého přesouvání se z místa na místo. Nedokázala jsem si vlastně ani představit, kam pojedu. Ale jela jsem.